Článek
Néni to ale jenom o muzikách, je to o misi, jak zachránit to, co nám bêlo ve školách zakazovany.
Z lavic až do Senátô: Přiběh Marka Ošťádala
Hlavni tvářó a dalo bê se řict motorem téhle snahê je Marek Ošťádal. Možná ho znáte jako „Pepina z Hané“. Tenhle chlap se nebál jit s kůžó na trh a kandidoval do Senátô s jasnym cilem – zachovat našê tradice a řeč. A povedl se mô husárské kôsek. Bêl to prvni člověk v hystorii, keré na půdě Senátô promlóvil po našem, čistó hanáčtinó.
Jeho kampaň nebêla o pletichařeni. Chtěl bêt lidské, chtěl, abê se lidi bavilê a těšilê na to, s čim zase přinde. A přesně s tóto filozofií, s keró dělá aji muzikô, si ziskal respekt.
Proč vlastně hanáckê? Gvulevá rebelii!
Marek v rozhovorech často vzpominá, jak to s tó hanáčtinó vlastně bêlo. Kdêž bêlê děcka v Myslechovicách, mluvilê tak fšeci. Ale pak přêšla škola a tam jim to zatrhlê. „Nutili nás mluvit spisovně, prý abê se nám to nepletlo. Postupně to z nás dostali a z vojny smê ôž chodili jen se spisovnó češtinó,“ řiká Marek pro Hanácký Večerník.
Ale krev neni voda. Kdêž zakládalê kapelô, chtělê mět nejakó tu rebeliu. A co je věči rebelie, než začit zpivat tak, jak vám to zakazovalê? Začalo to jako sranda, ale pak zjistilê, že to má hlubši smysl. Děcka po školách si jejich pisničkê začalê pouštět a najednó bêlo „in“ řict neco hanáckê. Ti, keři tak mluvilê, bêlê najednó za hvězdê třidê. A v ten moment si v kapele ôvědomilê, že majó šancô ten plamínek znovô rozfókat, než ôplně zhasne.
Co se line z repráku: O robách, sečeni a žêvotě
Néchci ale, abê to vypadalo, že só to jenom nejaky politicky agitky. To vubec. Stracené Ráj je hlavně o srande a o realitě všedniho dňa. Jejich texty, to je taková kronika hanáckyho venkova:
- Vašek: To je absolutni hymna.Žádny „Vašku, ty se nezdáš“, to nechte Pražákum. Tento Vašek je náš, má grádê a na koncertě to dycky rozjéždijó naplno. Je to song o chlapovi, keryho fšeci známe – prostě kôs žêvota.
- Trávnikář: Gdo bê řekl, že se dá udělat pecka o sečeni trávê? Oni to dokázalê. „Laďa seče přikopko…“ – to zná snad každy, gdo má doma sekačkô.
- Nečoché mě k nohám: Písnička o vztahoch, o ženskéch a o tym, že chlap chce mět nekdê svuj klid. To je klasika, kerá na koncertě nesmi chybět.
Podlivá miho názorô je právě toto ta névěči sila – zpivajó o věcech, kery fšeci proživámê, a nenutijó nám žádny uměly pózê.
Hymna pro Sigmô: Hanáčtina duni na stadióně
Že je Stracené Ráj patriotická kapela, o tém svědči aji to, že nenechalê ve štycho ani našê sportovci. Nazpivalê totiž hymnô pro fotbalisty SK Sigma Olomóc.
Kdêž to na Andrově stadióně začne dunět z repráku, každy správny Hanák vi, že patři sem a že modrá krev se nezapře. Je to dôkaz, že hanáčtina néni jenom pro starce na zápraži, ale že patři aji do kotle mezi fanóškê, kde to žêje.
Tradice nésó jenom pro parádu
Kapela se neboji ani kritiky do vlastnich řad. Marek Ošťádal často upozorňôje na to, že zatimco na Slováckô só na svi kroje hrdí a chodí v nich aji běžně, Hanáci só v tymto trocho vlažni. „Máte krásny kroje, ale vubec v nich nechodite,“ řikával jim jeden muzikant z kapelê.
A néni to jenom o lidech, je to aji o přistupô měst. Je smutny, kdêž přijdete v sezóně na Horní náměsti v Olomócu a misto hanáckêch tradic tam vidite španělsky flamenco. Misto, abê smê ukazovalê světu to naše, tož se opičimê po cizině. A právě proti temô Stracené Ráj bojuje – s humorem, s nadhledem, ale hlavně s láskó k domovinĕ.
Stracené Ráj, to je vic než kapela. Je to hraz, kerá bráni temô, abê smê zapomnělê, gdo smê a odkud dem. A dokud bodó hrát a Marek bode mluvit, tak ta naša řeč jen tak nezahyne.
