Článek
17.
„Dobré ráno, pane Kučera, jak se cítíte?“ ozvalo se od dveří a k mé nemocniční posteli se hrnul chlapík v bílém plášti se stetoskopem na hrudi.
„Já jsem doktor Vávra a budu se tu o vás starat. Pamatujete si, co se vám stalo?“
Doktor se na mě nedíval a kontroloval pípající přístroje a kapačky rozmístěné kolem postele. Naštěstí tak neviděl, jak se tvářím jako právě vyvoraná myš. Mám mu snad vyprávět, že jsem se po bouračce ocitl v dávné minulosti v jiném těle a co všechno jsem tam dělal? Ne, to by asi neocenil, buď by to dával za vinu množství uklidňujících léků, nebo by na mě zavolal psychiatra. Budu radši dělat blbýho, to mi de dobře. Aspoň máma to vždy říkala.
„No, asi sem měl bouračku. Pamatuju si, že jsem to poslal do pole.“
„Jo, přesně tak. Úplně jste rozmlátil auto a málem i sebe. Už tu ležíte týden, ale vypadá to s vámi dobře,“ zašklebil se na mě doktor, asi to měl být milý úsměv.
„Co to znamená, že to vypadá dobře? Kdy budu moct domů?“
„No, tím ‚dobře‘ jsem myslel, že jste to přežil. Máte zlomené obě nohy, naražená játra a zlomenou páteř. Obáváme se poškození míchy, takže můžete mít poruchu hybnosti. Pohněte prosím prsty na nohou.“
Sakra, ze mě bude ležák, to si dělá prdel? Pokusil sem se pohnout prsty, ale necítil jsem nic.
Doktor mě pozoroval a pokýval hlavou. „Vidím, že to asi nejde, že jo?“
Po tvářích mi začaly stékat slzy a normálně jsem se rozbrečel.
„Pane doktore, znamená to, že už nikdy nebudu chodit?“
„Uklidněte se, pane Kučera. Šance, že budete znovu chodit, tady je a velká. Nic není ztraceno. Musíme samozřejmě udělat ještě mnoho vyšetření, ale nevypadáte jako beznadějný případ.“
No, teď bych rád věděl, jestli kecá, nebo ne.
„Já vás teď vyšetřím, následně pojedete na CT a pak uvidíme.“
Vyšetřoval mě asi hodinu, furt mě různě ohmatával a zjišťoval, co kde cítím nebo necítím a jestli s tím můžu hejbat. Vypadalo to, že horní část těla je v pohodě, ale spodek je kaput. Co kupodivu fungovalo, byl řitní svěrač a moje mužské nádobíčko, tak aspoň se nebudu posrávat a můžu si ho honit.
Doktor se rozloučil a slíbil, že odpoledne se vrátí a budeme pokračovat.
Jen co odešel doktor, přišla sestřička s obědem. Usmála se a zálibně se na mě podívala. Vůbec nevypadala špatně, mlaďounká, hubená bloncka, ale co s ní budu dělat, když jsem prakticky kripl?
No, mohl bych zkusit ty své super schopnosti od bohyně Lady, i když si nejsem jistý, jestli je to bohyně, nebo spíš nějaký sukubí démon. Tak ono je to vlastně jedno, hlavně když mi ta magie, nebo co to je, pomáhá.
Zavřel jsem oči a soustředil se na blondýnku. „Chci, abys mi ho vykouřila, kočičko,“ pomyslel jsem si a otevřel oči.
Holčina se na mě koukala jak na svatý obrázek. „Já vás trochu omyju, pane Kučero, nevadí?“ V rukou měla mokrej hadr a už mi stáhla peřinu a andělíčka.
„Ok, když to musí být, sestři,“ nebudu se přeci bránit, když po mně leze taková kočička.
Asi to fakt funguje. Sestřička mě celého omyla a pak se začala hadrem věnovat mé chloubě.
„Co to děláte, sestři?“
„Důkladnou očistu, pane Kučero,“ mrkla na mě pokoutně sestřička, a pak už měla plnou pusu práce.
Tak taková očista by se mi určitě líbila denně. Funkčnost mé chlouby byla potvrzena. Sestřička spokojeně zhltla proteiny a já začal doufat, že s mojí hybností se to časem spraví.
Sestřička se se mnou rozloučila neskutečným francouzákem a já upadl do spánku, aniž bych se dotkl přineseného oběda.
18.
Když jsem se probral, oběd už byl zcela studený. Ta nemocniční šlichta nebyla téměř jedlá, ale měl jsem hlad jako vlk, a tak jsem to snědl celé.
Kolem třetí mě odvezli na CT, kam mě museli vytáhnout dva mohutní saniťáci. Výsledky mi samozřejmě nikdo neřekl s tím, že mi to řekne zítra doktor.
K večeru se objevili moji staří rodiče – máma bulela a otec mi vyčítal, že jsem do toho bazénu lezl zbytečně, že mi to přece vždy říkal. Klasika.
Snažil jsem se je uklidnit, že to bude všechno dobré, ale asi mi moc nevěřili. Naštěstí je sestřičky brzo vyhnaly s tím, že nemám povolené dlouhé návštěvy.
Konečně jsem měl klid a mohl jsem se zamyslet nad svojí situací. Jsem prakticky mrzák a jestli ještě někdy budu chodit, je ve hvězdách. Tady jsem pěkně nahraný a návrat do minulosti je nepravděpodobný. I když – co ta moje sexuální magie, bohatýrská síla, rychlost a nadpřirozená hojivost? Bohyně Lada mi přece tohle všechno slíbila a mělo by to fungovat i tady, když už sexcraft zafungoval na jedničku.
Sílu můžu vyzkoušet na něčem v pokoji. Po krátkém rozhlédnutí jsem uchopil židličku pro návštěvy a oběma rukama jsem začal kroutit jednu z nožek. Šlo to neuvěřitelně snadno – sakra, to je určitě nějakej ošizenej hliník z Číny. Postupně jsem zohýbal všechny nožičky a zakroutil je do oválu. Takovou kvalitu ten kov určitě nemá, ale větší sílu než běžný smrtelník určitě mám. Naohýbal jsem nožky zpět.
Škoda, že to nemůžu vyzkoušet s klukama na tréninku BJJ – teď bych tam byl největší borec. Určitě by si mysleli, že jsem na steroidech.
Rychlost tady nijak nevyzkouším a hojivost se teprve ukáže.
K večeři byl párek s rohlíkem. Ňam. Miluju kaloricky vyváženou nemocniční stravu.
Spokojeně jsem se natáhl na polštář a usnul jsem téměř okamžitě.
Ta potvora Lada se objevila asi okamžitě, jak jsem usnul. Byli jsme zase na tom samém lesním palouku, kde jsem ji viděl prvně. Lada seděla v tureckém sedu úplně nahatá, asi jako bohyně Kálí – akorát měla jen dvě ruce, Kálí má čtyři a víc. Normálně na mě plazila jazyk.
Já seděl naproti ní taky v tureckém sedu a taky úplně nahý.
„Nazdar Sigi, jak je zpátky v tvém čase?“
Asi nejsem v situaci, kdy bych mohl být drzý, radši se budu chovat slušně. Už jednou jsem ji přijal jako svou bohyni, a jako její služebník bych z toho měl mít výhody, které by se mi teď moc hodily.
„Má paní, rád tě vidím,“ odpověděl jsem a lehce se uklonil.
Lada se na mě zamyšleně podívala a lehce zavrtěla hlavou.
„Nějak jdeš do sebe, býval jsi zábavnější.“
Jen jsem lehce pokrčil rameny a usmál se na ni.
„Dobře chápu, že ti asi není do zpěvu, když ležíš na posteli. Pokud se budeš chtít plně vyléčit, tak se musíš trochu snažit. V tvé době nemám skoro žádné uctívače a má síla je velmi omezená. Způsob získání síly znáš. Do Sámovy říše můžeš ve spánku téměř kdykoliv a čas, který zde strávíš, neodpovídá stejné době v tvém čase. Snaž se.“ – a zmizela.
Sakra, podrobnej návod to zrovna není, ale lepší než nic.
19.
Další den jsem se probral až při ranní vizitě. Přišlo celé kolegium doktorů včetně doktora Vávry.
„Jak se cítíte, pane Kučero?“ zeptal se mě jeden z nich.
„Celkem dobře, pane doktore. Jak dopadlo CT? Budu zase chodit?“
Doktor se podrbal ve svém šedivém plnovousu a lehce zavrtěl hlavou.
„Budu k vám upřímný. Nejsme si jisti. Ještě včera ráno bych řekl, že už nikdy chodit nebudete, ale odpolední CT ukázalo neuvěřitelné zlepšení vašeho stavu. Zřejmě máte velké štěstí, nebo jsme se při předchozích vyšetřeních přehlédli. Regenerace míchy není možná, jak jistě víte, ale vaše zranění teď nevypadá tak vážně.“
„Zajímavé, Vávra mi včera věšel bulíky na nos,“ pomyslel jsem si.
„Výborně, tak kdy mohu začít chodit?“
„Tak rychle to nepůjde. Máte zlomené obě nohy i páteř. Musíte alespoň měsíc ležet.“
Doktoři se na sebe podívali, prohodili pár latinských slovíček a rozloučili se.
Tak budu věřit Ladě a pokusím se urychlit léčení magií. Klasická rekonvalescence by trvala příliš dlouho.
Snědl jsem snídani, kterou jsem našel na stolečku vedle postele, a začal jsem dřímat. Oddych mi ale nebyl dopřán. Ve dveřích se objevila blonďatá sestřička ze včerejška.
„Dobré dopoledne, Pepo. Můžeme si tykat, viď? Vždyť už se celkem známe. Já jsem Sabina.“
„Jasně, Sabinko. Rád tě poznávám jménem. Celou noc jsem o tobě snil,“ trochu jsem přeháněl, ale nebudu jí přece říkat, že po nocích lítám v jiném světě a těle.
„Takže se ti včerejší mytí asi líbilo?“ mrkla na mě.
„Určitě. Takovou proceduru si rád nechám líbit.“
„Dobře, dneska zkusím něco jiného. Zavři oči.“
Poslušně jsem zavřel oči a uslyšel, jak se otáčí klíč v zámku. Sabinka byla opatrná, aby nás někdo nenachytal. Pak mi stáhla peřinu, pohladila mě a posadila se na mě.
Podrobnosti si domyslete sami – jsem přece stydlivý.
Když skončila, pocítil jsem neuvěřitelný příval síly, jako bych byl nejsilnější na světě.
Sabina už byla pryč, a tak jsem se rozhodl vyzkoušet, co se změnilo. Nohy se pořád nehýbaly, ale mohl jsem pohnout prsty na obou nohou.
Jestli to tak půjde dál, budu moct za pár dní chodit. Možná že když se mi povede skórovat i „ve spánku“ v Sámově říši, tak se to ještě urychlí.
Oběd a odpoledne uběhly strašně rychle a já se těšil na noc. Doufal jsem, že se propadnu do minulosti a budu zdravý, chodící v těle Sigifreda.
20.
Probral jsem se na matraci vycpané slámou, trošku mi to píchalo do zad, ale to vůbec nevadilo. Jsem zpět v těle Sigiberta a to znamená, že jsem zdravý jako býk a nejsem žádný nemocniční ležák.
Škoda, že jsem neměl čas něco nastudovat o Sámově době, i když ono není co studovat, písemné záznamy z území dnešních Čech nejsou prakticky žádné a o Sámovi se toho moc neví, většinou jen dohady.
Příště, tedy pokud nějaké příště bude, bych mohl zkusit nastudovat alespoň něco o vojenství a zlepšit svoje bojové schopnosti. Doufám, že až se znovu ocitnu ve své době, tak si skočím na BJJ k Tlustému Bobovi do Karlína a tam probereme nějaké zakázané techniky, které tady můžu normálně používat. To samozřejmě předpokládá mé plné uzdravení – bez nohou dojedu někam leda na invalidním vozíku. To znamená, že se musím co nejvíce snažit a přinášet Ladě pravidelné oběti, spojím tím příjemné s užitečným.
Z myšlenek mě vytrhlo zaklepání na dveře, které se následně otevřely a vstoupil můj starý známý Dobro – Avar/Kotrigur.
„Dobré ráno, Sigi, jak ses vyspal?“
„Dobře, a co ty, Dobro?“
„Fajn, tak se oblékej, musíme hned k Sámovi. Nevím, co pro nás má za úkol, ale velmi nerad čeká.“
Na to nebylo co říct, a tak jsem se konečně zvedl z postele a naházel na sebe těch pár věcí. Se zbraněmi jsem se neobtěžoval, stejně by mi je před vstupem k Sámovi sebrali.
Za chvilku jsme došli do Sámovi síně a on nás přijal bez jakýchkoliv ceremonií.
„Dobro, pojedeš k Srbům, odvezeš zprávu knížeti Dervanovi a vyčkáš na jeho odpověď.“
Dobro se jen uklonil a Sámo se obrátil na mě.
„Sigiberte, chceš vstoupit do mých služeb?“
Moc jsem o tom zatím nepřemýšlel, ale stejně nevím, co tady mám dělat – kromě shromažďování co nejvíce obětí pro Ladu. Služba Sámovi bude asi to nejlepší, čím se můžu dělat, peníze se hodí, z něčeho tady přeci žít musím.
„Bude mi ctí, veliký Sámo.“
„Dobře, umíš číst?“
Tak číst samozřejmě umím, ale tady jsem to ještě nezkoušel. Asi bych něco přečetl ve frančtině, když je to nyní můj „rodný“ jazyk, ale chvilku by mi to trvalo.
„Ne, Sámo, neumím psát ani číst,“ odpověděl jsem s mírným zaváháním.
Sámo se na mě podezřívavě zadíval a podal mi pergamen – ne, byla to srolovaná zvířecí kůže. Rozbalil jsem ji a zadíval se na dopis. Vůbec jsem se nechytal, starobylá písmena jsem rozeznával, ale bylo to celé v mně neznámém jazyce – typoval bych to na latinu. Pokud mě paměť neklame, tak latinsky v té době mluvili jen kněží a pochybuji, že by tady Sámo nějakého měl.
„Neumím číst, Sámo, sice už jsem něco takového viděl, ale stejně, to asi bude latina, ne?“
„Překvapuješ mě, Sigi, ty znáš latinu? Ano, je to latina, kdysi jsem se učil na kněze a tam mě jí naučili. Tohle je dopis Dervanovi. Ty ani Dobro nemusíte vědět, co se tam píše. Odpověď dostanete také v latině.“
Sakra, Sámo se měl stát knězem, tak to je bomba. Použití latiny je tady asi jako tajná abeceda, ale dává to smysl. V Byzancii se v té době používala spíš řečtina, ale tady je to blíž k Frankům.
„V případě problémů dopis zničíte, ručíte mi za to hlavami, oba. Vyražte ještě dnes, zpátky ať jste za sedm dní,“ tentokrát s výhružným hlasem pronesl Sámo.
Oba jsme se lehce poklonili a vycouvali ze síně.
Dobro mě nasměroval do místní krčmy, kde nám nalili místní pivo – bylo to podobné kvasu, který jsem kdysi ochutnal v Bělorusku. Seděli jsme sami u jedné lavice a pomalu jsme cucali pivo.
„Podívej, Sigi, nejsem úplně nadšený, že pojedeš se mnou, raději jezdím sám, ale přání vládce se neodmítá. Takže, aby bylo jasno – velet budu já a ty budeš poslouchat, jasný?“
Úplně se mi to nelíbilo, ale jsem tu nový, a tak si nemůžu moc vyskakovat. Demokracie nemá na cestách co dělat, takže mu to radši odsouhlasím a pak se uvidí.
„Jistě, Dobro, jsem tu nový a ty jsi zkušený posel, budu se řídit tvými rozkazy,“ odpověděl jsem poslušně.
„To jsem rád, že to máme vyjasněný už na začátku. Teď půjdeš k vědmě Ladavě a vyzvedneš u ní léky, které potřebujeme na cestu. Řekni, že tě posílám, a ať ti dá zásoby pro dva, platbu vyřeším později. Já mezitím zajistím jídlo a můžeme vyrazit. Je to zhruba tři dny perné jízdy na koni, když nebudou problémy. Vědma je čtvrtý dům vlevo, když vyjdeš z brány. Počítat umíš?“
„Jasně, vědmy mám rád, jdu to zařídit,“ zvedl jsem se a vyrazil.
„Jo a nic si s ní nezačínej, utahala by tě,“ zaslechl jsem Dobra.
Tak to se ještě uvidí, podle toho, jak bude vypadat, pomyslel jsem si. O nějakou starou rašpli nestojím, ale možná bych dostal od Lady víc bodů?
Ladavin domek jsem poznal snadno, ani bych nemusel počítat – před domkem bylo na lavicích vystaveno velké množství sušených bylin, některé drcené, některé vcelku. Nejsem žádný odborník, ale rulík a durman jsem rozpoznal. Za lavicí seděla nevýrazná ženská okolo čtyřicítky v zelených šatech.
„Ty jsi Ladava? Posílá mě Dobro, že mám vyzvednout léky pro dva na cestu. Jedeme s poselstvím Sáma,“ vyhrkl jsem na ni přímo.
„A ty jsi kdo, chlapče?“
„Můžeš mi říkat Sigi, děvče,“ ušklíbl jsem se. Tohle tělo vypadá na dvacet, ale jako chlapeček se zrovna necítím, když už jsem prožil skoro padesát let a jsem pravděpodobně starší než tahle ženská.
Chvilku se na mě zkoumavě zadívala, natáhla ruku a přikázala mi lehnout si na zem. Nereagoval jsem, jen jsem cítil nutkání opravdu si poslušně lehnout. Zajímavé, nějaká kouzla?
„Co to na mě zkoušíš?“ odfrkl jsem si.
„Sloužíš Ladě? To přeci není možné,“ vyhrkla Ladava.
„Proč si to myslíš?“
„Mému rozkazu nemůže nikdo odolat, jen služebníci bohyně Lady – a té slouží jen ženy!“
„Jo, to mi taky říkala, prý jsem její první mužský služebník po stovkách let.“
„Neuvěřitelné,“ zavrtěla hlavou a najednou vypadala úplně jinak – její tvář zářila krásou a zdravím. Byla velmi žádoucí a vypadala jako sedmnáctka.
Teď jsem zas v úžasu zíral já, a protože jsem poslušný služebník naší bohyně, hned jsem to na ni zkusil.
„Pojď se mnou do domu, budeme vzývat naši bohyni,“ do té věty jsem se zároveň pokusil vložit příkaz, který už jsem dřív použil.
Ladava se rozesmála.
„Děkuji za potvrzení, ale stejně jako mé příkazy nefungují na tebe, tak i tvé nefungují na mě. Ladini služebníci se nemohou ovlivňovat, a stejně by to bylo nanic. Životní sílu ze mě nezískáš – mezi služebníky to navzájem nefunguje, ale někdy můžeme pobavit. Pojď, dám ti léky na cestu.“
Pak mě vzala do domu a tam vyndala z truhlice dva sáčky se známou vůní.
„Ty prodáváš marjánku?“
„Myslíš konopě? Ano, mám i makovou šťávu, mandragoru, božské houby a avarský chvojník.“
Úplná drogová dealerka, ale tady je zřejmě všechno legální. Opium a mandragoru znám, ty houby jsou asi lysohlávky a chvojník mi nic neříkal.
Ladava znovu sáhla do truhly a podala mi malou dýmku, a ještě přidala hnědý čtvereček – asi opium.
„Šťastnou cestu a stav se, až se vrátíš, pohovoříme si,“ mrkla na mě Ladava a vystrčila mě ven z domku.
Pomalu jsem kráčel zpět k bráně a přemýšlel o místních drogách. Sám s nimi mám minimální zkušenosti – trávu jsem zkoušel jen párkrát a ani mi moc nechutnala. No, po cestě to proberu s Dobrem.
21.
Do pevnosti jsem nedošel. Dobro už mě čekal před vraty pevnosti i s koňmi, veškerou výzbrojí a výstrojí. Trošku mě to překvapilo, nezdálo se mi, že máme až tak naspěch.
„Nasedni, po cestě ti všechno vysvětlím,“ houknul na mě Dobro, a tak jsem se vyhoupl na svého koně Černoboga. Budu si muset načíst něco ze slovanské mytologie, sice jsem toho koně nepojmenoval já, ale stejně si nechci naštvat Ladu. Kdo ví, jaké jsou mezi nimi vztahy, celý ten panteon už pro mě není nepodstatná pohádka, ale velmi důležitá součást reálného života.
Pokud si dobře vzpomínám, tak slovanští bohové nemají tak jasný rodokmen jako řečtí nebo římští, ale určitě nějaké dokumenty najdu.
Ne, sice najdu spoustu dokumentů, ale určitě to bude celý špatně. Zeptám se Lady, ta to má přímo od zdroje, a ne od nějakýho kronikáře z 15. století, který sbíral pověsti po vesnicích a pak si je upravil dle potřeby.
Jeli jsme po levém břehu Vltavy a já pozoroval velké množství lodí na řece. To nebylo jako v mé době, kdy jen občas projela velká loď s uhlím nebo výletní „parník“. Tady se po vodě pohybovalo oběma směry velké množství lodí a loděk. Některé vypadaly jako vikingské drakary s mnoha veslaři a jely po proudu celkem rychle.
„Proč jsme nejeli na lodi?“
„To by jsme si moc nepomohli, vojvoda Dervan sídlí v Budyšíně a to není na řece, Vultava se vlévá do Labe a teče trochu víc na západ kolem Drežďan.“
Dobro mě zasypal místními dobovými názvy, ale všechno to dávalo celkem smysl a až tak moc se ta jména nezměnila. Budyšín byl sídlem lužických Srbů, Vultava je určitě Vltava a Drežďany budou Drážďany.
Sice nejsem žádnej velkej znalec zeměpisu, ale pár kilometrů za hranicemi Čech se ještě orientuju.
„Z hradiště jsme museli vypadnout co nejdřív, protože si to Sámo vyžádal. Dostal jsem vynadáno, jak to, že už nejsme dávno na cestě. Nevím proč, o pár hodin dřív nebo později, už nás nevytrhne.“
„Počítáš, že cestou mohou být nějaké problémy?“
„Neměly by být. V okolí je klid, Avaři jsou spíš jižněji a celou trasu do Lužice pevně ovládá Sámo.“
Dál jsme pokračovali mlčky a já pozoroval neznámou krajinu. Levý břeh Vltavy ze své doby celkem znám, ale tady to vypadalo úplně jinak, žádné velké lány polí. Pole byla mnohem menší a lesy podél cesty byly všude. Lidí bylo v krajině naopak mnohem víc. Po cestě jsme míjeli mnoho povozů, jezdců i pěších. Kolem polí se motalo dost lidí, přestože sklizeň ještě nebyla, zjevně nedostatek mechanizace nahrazovalo množství lidí.
Po pár hodinách jízdy jsem zahlédl známý kopeček akorát bez stromů.
„Dobro, co je to za kopec?“
„Říp, máme tam malou pevnost, ale tam nepojedem, zajeli bychom si. Dnes přespíme v Ctiněvsi.“
Do Ctiněvsi jsme dojeli k večeru, byla to ves ohrazená dřevěnou palisádou, ale u brány nikdo nehlídal, a tak jsme prostě vjeli dovnitř.
Po syté večeři jsme zalehli na slamník za hospodou. Nějak jsem se netěšil na spánek, určitě se buď probudím v nemocnici nebo mě čeká setkání s Ladou a ani na jednu možnost jsem se netěšil.
