Článek
Pomalu jsme se s Ctěnou vraceli do hradiště a já přemýšlel, co podniknu dál. Bylo kolem poledne a žaludek se začínal ozývat. U brány na mě zamával jeden z hlídačů.
„Pane Sigiberte, vladyka Vsevolod vás zve k obědu. Máte přijít do síně,“ ukláněl se hlídač. Kývl jsem mu na znamení, že rozumím a děkuji. Napřed ale skočím prohlédnout koně, abych na to nezapomněl.
„Kde jsou stáje, Ctěno? Zaveď mě k nim.“
Ve stájích bylo asi deset koní. Svého bych samozřejmě nepoznal, ale Ctěna mě k němu bez ptaní zavedla. Byl to mohutný černý kůň, připomínající obrovské válečné fríské koně. Vida, všude jsem četl, že v téhle době jezdili pomalu na ponících, a tohle zvíře velikostí nijak nezaostávalo za koňmi z mé doby.
„Netušíš, jak se jmenuje?“
„Ty si to opravdu nepamatuješ, Sigi?“ udiveně kroutila hlavou Ctěna. „Řekli mi, že se jmenuje Černobog. Vyznáváš naši víru? Viděla jsem u tebe kolovrat, Perunův kříž… a kůň se jmenuje podle jednoho z našich bohů.“
„Je to složitější,“ odpověděl jsem vyhýbavě. „Bohové se mnou občas hovoří,“ plácnul jsem jen tak do větru.
Ctěna se náhle sklonila k mým nohám a zvolala: „Ó můj pane!“
Zarazil jsem se. „Nech těch bláznivin! Nesmíš o tom nikomu říct, je ti to jasné?“
„Ano, můj pane. Jak přikážeš, budu ti sloužit,“ vzhlížela ke mně s uhranutým pohledem.
„Poctíš mě svou mocí? Také bych chtěla hovořit s bohy.“
„Jak to myslíš?“ nechápavě jsem se na ni podíval, jak klečí na kolenou a zírá na mě jako na svatý obrázek.
„Pokud vy, políbení bohy, obcujete s obyčejnými lidmi, může se váš dar přenést i na ně,“ řekla tiše.
Zarazil jsem se. Ctěna byla očividně přesvědčená, že kontakt s někým „vyvoleným“ jí může přinést duchovní sílu. Položil jsem jí ruku na rameno.
„Víra je mocná věc, Ctěno. Ale dar bohů není něco, co se dá předat tak snadno. Pokud si přeješ jejich přízeň, musíš je oslovit sama – s čistým srdcem.“
Ctěna se uklidnila, vstala a poklonila se. „Děkuji, pane. Pokusím se.“
„Dobře. Teď ale musím jít na oběd k vladykovi. Pojďme.“
