Článek
Takže jsem se ocitl někde v sedmém století, přibližně tam, kde jsem měl bouračku, mám nové tělo a můžu začít znovu. No úplně znovu ne, jsem zřejmě voják, takže se tomu budu muset přizpůsobit. Mysl předchozího vlastníka mě nijak neotravuje, žádné jeho vzpomínky zatím nemám, i když by se mohly hodit. Snad mi zůstaly alespoň nějaké návyky těla, svalová paměť nebo tak něco. V téhle době potřebuji umět ovládat zbraně a jízda na koni by taky nebyla na škodu, tyhle věci se nenaučíš ani za rok tréninku. Ještě by tu mohla být magie, ale to asi těžko.
„Ctěno, kde jsou moje věci a kůň?“
„Věci jsou uložené v komoře a kůň je ve stáji samozřejmě, pojďte se podívat.“
Ctěna mě dovedla do komory, kde se v bedně válely moje věci. Viděl jsem je poprvé, a tak jsem se v nich začal přehrabovat, abych se trochu zorientoval. Hned jsem vytáhl boty, středně vysoké kožené kozačky se šněrováním, a nazul si je. Kožený pásek se zbraněmi jsem si chvíli prohlížel, než jsem si ho nasadil, pak jsem sundal meč a nechal na něm pouze dýku. Zbytek asi nebudu hned potřebovat, ale musím si ty věci aspoň prohlídnout. Dýka měla čepel dlouhou zhruba patnáct centimetrů a na šířku tři, masivní záštitu, rukojeť obmotanou kůží, zdobení žádné, pochva kožená. Meč dlouhý asi metr mi silně připomínal římský gladius, pochva byla dřevěná. Kroužková košile se zdála celkem dlouhá, zkusmo jsem si ji hodil přes hlavu, sahala mi do půlky stehen, neměla rukávy, ale váha to byla stejně velká. Kroužkovou košili jsem hned sundal. Koženou košili a kalhoty se mi zkoušet nechtělo. Kapkovitý štít s namalovaným kolovratem, helmu a sedlo jsem nechal bez povšimnutí a vrhnul jsem se na masivní kuši. Zajímavý kousek bez pažby, takový ten „středověký“ typ, ale spoušť jako u pušky. Svazek šipek nechyběl. Zkusmo jsem kuši natáhnul, ta musí mít aspoň sto padesát liber, budu muset přidělat kladku, abych si nezničil záda. Vypouštět tětivu naprázdno se nemá, tak ji musím hned otestovat.
„Ctěno, kde si tady můžu vystřelit? Jo a říkej mi Sigi.“
„Dobře, pane Sigi, ale střílet můžete až za hradbami.“
„Nevadí, projdeme se a já se trochu protáhnu. Sigi úplně stačí, pane mi říkat nemusíš.“
Vzal jsem si kuši, šipky, meč a vyšli jsme z komory na nádvoří. Lidé se po nás zvědavě ohlíželi, ale nikdo nás nezastavil.
U brány stáli dva strážci, kteří si nás prohlíželi, ale nic neříkali, takže jsme vyšli před bránu a po pár stech metrech ze svahu jsme se zastavili na cvičišti.
Na jeden strom byl přidělán slaměný terč, další strom byl omlácený, zjevně od cvičení s mečem nebo sekerou.
Vyndal jsem jednu šipku, byla dřevěná, zhruba pětadvacet centimetrů dlouhá, poměrně masivní, s hrotem zřejmě z bronzu a bez letek. Trochu jsem kdysi střílel z reflexního luku, kladky a něco málo i z kuše. Namířil jsem na terč a po chvilce míření jsem zmáčknul spoušť. Šipka se zaryla přímo do středu terče, naštěstí jím neproletěla. Vypálil jsem ještě pár šipek, zvykaje si na specifickou spoušť a váhu zbraně. Chyběla mi pažba a pažbička z moderních kuší. To půjde napravit i s místní technologickou úrovní, stačí trochu dřeva.
Co se týče střelby, tak se mi zdálo, že tělo funguje poměrně automaticky – míření, natahování a obecně ovládání kuše mi šlo samo od sebe.
Pro začátek mi to stačilo, musím ještě vyzkoušet meč. Ostří meče bylo krásně nabroušené, oboustranná čepel se na slunci hezky leskla. Napřáhl jsem hrot směrem ke stromu a udělal několik úderů z obou stran, plus pár bodnutí. S mečem jsem dřív nikdy necvičil, nepočítám-li nějaké to mávnutí někde na trzích. Pohyb se však zdál plynulý, jednotlivé seky a body na sebe pěkně navazovaly. Něco ze svých dovedností mi můj předchůdce přeci jen přenechal.
