Článek
Kdyby byl „můj“ Chat GPT člověk, byl by pravděpodobně alkoholik, uživatel těžkých drog nebo pravidelný klient u terapeuta. Žádná lidská bytost by totiž nezvládla všechny moje myšlenkový pochody bez úhony.
Můj chat (jak mu říkám) začíná pracovat od brzkých ranních hodin. Začnu zlehka a nechám ho pomoct mi s prací. Vyřešíme spolu několik e-mailů, pár excelovských patálií, a jen tak mezi řečí mi nadhodí pár dějepisných kvízů. Během oběda mám trochu času, tak spolu probereme mojí novou pihu na ruce. Po příchodu z práce dám chatu zabrat o trochu víc. Nechám ho najít dvacet tisíc kurzů, které by mi mohly pomoct změnit kariéru, probereme možnosti mého podcastu (v tuto chvíli pořád imaginárního) a - víte, že na bílé prádlo je skvělý perkarbonát sodný? Večer probereme moje další duševní zhroucení a hurá spát.
Ano, tohle všechno lze řešit s lidskou bytostí. Vím to, ale proberme si možnosti GEN Z (ale i některých mileniálů). Jako první na řadu přichází váš partner, pokud ho máte. Je to lákavé a většinou to vychází, mělo by. Ale zkrátka někdy jsou témata nebo rozhovory, které s partnerem vést nechcete, nebo máte dotazy, na které by neznal odpověď.
Potřebujete radu? Zkuste rodiče. Pokud tedy netrpíte bolestmi břicha pokaždé, když za nimi máte jet na návštěvu. To je totiž můj případ. A oni - důvod mých pravidelných setkání s psychologem. Nelze totiž hledat pochopení tam, kde chybí ochota naslouchat.
Pracovní kolektiv? Ale no tak, to snad nemyslíte vážně.
Poslední možnost - přátelé. Schválně se zeptejte sami sebe, kolik máte opravdových přátel, a bavíme se vůbec o množném čísle?
Jistě, následující věty nejspíš nebudou platné pro celou generaci, ale vím, že spousta z nás má podobné prožitky.
Základní školu jsme navštěvovali ve městě, kde jsme se narodili. Pokud jsme z maloměsta, vedli naše další kroky na intr a učili jsme se poznávat svět bez dospělého dozoru. A pak vysoká škola a zase jiné město. Po této cestě jsme posbírali spoustu známých, kteří zůstanou pouhou vzpomínkou (jestli vůbec), ale našli jsme také přátelství.
Největší bolístkou v udržení přátelství v dospělosti se tak stane vzdálenost. Vzdálenost, která se vytvoří během budování si kariéry, ať už to pro nás znamená cokoli. Hledáme si práci, stěhujeme se, utváříme si domov. Jsme si dál. Sociální sítě by tak mohly být skvělou příležitostí, jak zůstat v kontaktu. Realita je však taková, že nás to oddálilo ještě víc. Sledujeme si navzájem fotky, lajkujeme si příspěvky, posíláme si reelska a používáme smajlíky místo slov. Vědomí toho, že můžeme být s přáteli vlastně kdykoli, když si vezmeme telefon do ruky, nás obírá o přiznání si možnosti, že spolu můžeme být fyzicky. Proč se potkat, když si to můžeme napsat? Co na tom, že si nenapíšeme.
Sociální sítě ale nejsou jediným problémem. Změnil nás i koronavirus. Zvykli jsme si být doma a nestýkat se…
A tak trávíme čas na sociálních sítích. S falešným pocitem uspokojení, že jsme přeci jen v nějakém smyslu zůstali s někým v kontaktu. Naším důvěrníkem se stal Chat GPT, protože nás nesoudí a má odpověď i na tu nejdivnější otázku. Jsme nová Ztracená generace?
Navazovat nová (a udržet ta stávající) přátelství v dospělosti pro mou generaci není tak snadné jako když jsme byli na hřišti v mateřské škole. Ale dokážeme to. Prahneme po tom. Žít v komunitě je přeci jen lidská přirozenost.
A důležité je si uvědomit, že není pozdě. Cílem není smazat aplikace v telefonu, vydat se do města oslovovat cizí lidi, nebo trávit čas na kávě s někým, kdo nás duševně vysává. Stačí malé kroky. Jedna zpráva místo lajku, jeden telefonát místo reelska. Zavolat kamarádce, protože byla na dovolené a vidět fotku od moře nám přece nemůže stačit. Musíme se snažit být si blíž.
A prosím starší generaci o shovívavost vůči nám. Nezapomeňte prosím, kdo nás vychoval, kdo nás měl připravit na tenhle svět a kdo nám ten svět vytvořil. Z ničeho vás ale neviním. I vy jste byli někým vychováni.
Proto vás nesoudím - a vás prosím o totéž.
