Článek
Nechci mluvit za všechny, ale nemůžu se ubránit dojmu, že pořád si generace starší než já (lidé starší 40 let) myslí, že jsme slabá generace. Že oni toho vydrželi mnohem víc.
Nemůžu jinak, než se zeptat: A copak o tomhle život je? Prostě to vydržet? Aby celý náš život byl o tom něco vydržet? A co vydržet? ŽÍT?
Nemyslete si, bylo určité období mého života, kdy jsem si myslela, že to tak je. Trpěla jsem silnými úzkostmi, panickými atakami a obsedantně kompulzivní poruchou. Psycholog mi řekl, že to je můj život. Takový bude a já to BUDU MUSET VYDRŽET. Můžu s tím pracovat, můžu to ovládat, ale bude to mojí součástí po celý život. Bolelo to, ale po určitou dobu mého života jsem tomu věřila.
Pak ale přišla chvíle, kdy jsem sama sobě řekla DOST. Já to přece nechci vydržet, já chci bojovat. Bojovat za sebe, za svou identitu, za to, čím můžu být. Narazila jsem na psychologa, který měl podobný přístup jako já a hned na prvním sezení jsem se zeptala: „Je možné to změnit?“
Jeho odpověď zapříčinila můj 45minutový pláč: „Ano, samozřejmě.“
Byl to tehdy obrovský nával emocí.
A je to možné. Ta změna je možná. Je to těžká, často velmi klikatá cesta, na kterou se vydáte. Budete muset hodně promýšlet, jestli je dobré jít stále dopředu nebo jestli se nevyplatí na chvilku posedět na lavičce a užít si výhledu. Díky správně zvolené terapii vím, že změna je možná. A taky vím ještě jednu věc. JÁ JSEM SILNÁ. Protože jsem se rozhodla čelit všem mým strachům, bolestem a nespravedlnostem, které se netáhnou jen od mého dětství, ale jsou tu po generace.
Není slabost jít na terapii. Naopak. Můj obdiv si zaslouží každý, kdo je ochoten mluvit o svých nejniternějších pocitech a strastech, které ho provázejí. Protože rozbít okovy, které si naše rodiny předávaly jako nechtěné dědictví, vyžaduje víc síly než VYDRŽET.
