Článek
Přesně tahle věta mi prolítla hlavou v půl dvanácté večer. Vzpomněla jsem si totiž na dobu, kdy jsem strávila x minut, ne-li hodin tím, že jsem po sobě vše kontrolovala. Teď si jdu prostě lehnout, těším se na to, těším se na odpočinek. Ale předtím?
Otevřu oči. Cítím tíhu na hrudi. Netuším proč se to děje, ale nepřijde mi to jako vhodný start dne. Vstanu a podívám se kolem sebe. Nikde není nic, co by mě mělo ohrozit, z čeho bych mohla mít strach. Ale moje tělo stejně vysílá signály k boji s šavlozubým tygrem.
Odcházím z bytu a zamykám. „Raději zkontroluju, jestli jsou zavřený okna.“ pomyslím si. Projdu si celý byt, okna zavřená. Zamykám. „A kočka mi neproklouzla?“ Procházím celý byt. Zamykám. „Teď jsem dávala takový pozor na kočku, že si nejsem jistá, jestli není fén v zásuvce.“ (Vlasy jsem si ráno nefénovala, ale co kdyby náhodou tam byl už od včera?). Projdu koupelnu. Zamykám a odcházím. V polovině schodů si uvědomím, že jsem se tolik na vše soustředila, že si nejsem jistá, jestli jsem zamkla. Vracím se a opravdu je zamčeno.
Přijíždím do práce, zamykám auto klíčkem, na kterém už jen matně rozpoznávám natištěný piktogram zámku. To mě natolik rozhodí, že zmáčknu tlačítko ještě dvakrát. Po cestě do práce to raději ještě v kapse párkrát zmáčknu.
V práci občas přemýšlím nad tím, jestli je doma všechno v pořádku. Jestli je zamčeno, zavřená okna, kočka je v pořádku, fén není v zásuvce. Jedna část mě ví, že je to v pořádku, ale proč mi teda tolik buší srdce a nedokážu se soustředit? Někdy jsem dokonce i z práce jela domů, abych se přesvědčila, že je opravdu všechno v pořádku.
Navenek to nebylo často znát. Možná jsem byla pro někoho někdy trochu divná, možná přecitlivělá… Ale většinou to znát nebylo. Zatímco moje hlava i tělo byly na hranici přežití, já se usmívala a šla dál. Sama jsem tomu moc nerozuměla.
Po celém dni se konečně dostávám domů. Budou Vánoce. Doma to krásně svítí, všude jsou světýlka. Jenže než se budu moct konečně uložit ke spánku, projdu si svůj nekonečný rituál, který obsahuje i vyndání baterek ze všech světýlek.
Zdá se vám to už moc?
Ano. Bylo to moc.
Proč tedy výše píšu, že nejlepším krokem vpřed je někdy krok vzad? Sebeuzdravení a seberozvoj je běh na dlouhou trať, nejsou to často skokové změny, a tak člověk prostě žije dál. I když jsem trpěla úzkostmi a OCD, pořád jsem někde v hlavě věděla, kdo jsem. Takže ta změna byla plíživá, častokrát jsem ji nevnímala, protože já přece věděla, kdo jsem.
Ale tahle vzpomínka na můj běžný den dříve, to poohlédnutí se zpátky na tu bezradnou holku, která vyndává baterky ze světýlek, aby nevyhořel dům, je také ohromně léčivé. Konečně si člověk uvědomí ten progres, to sílu, kterou má a kam se může dostat.
K životu, který ho naplňuje, ve kterém se učí být sám sebou, kde si váží sám sebe, ale zároveň není sobecký k ostatním.
