Co bychom udělali jinak, kdybychom jeli znovu do Španělska autem

Když jsme vyráželi do Španělska autem, byli jsme plní optimismu, svačin a naprosté naivity. Mapy nám tvrdily cestu dlouhou nějakých 23 hodin, my tomu samozřejmě věřili jako malí, auto bylo natankované, nálada skvělá a v hlavě romantická představa pohodového roadtripu. Realita? Francie se ukázala být nekonečně dlouhá, kafe přestalo fungovat a my postupně pochopili, že tohle nebude výlet, ale menší expedice za hranice vlastních sil a trpělivosti.

Cesta do Španělska je dlouhá a náročná, i když to na mapě tak vůbec nevypadá. Francie je opravdu obrovská a objet ji prakticky nejde a zkratky neexistují. A pokud vám navigace napíše, že cesta trvá 23 hodin, nikdy jí nevěřte. Ve skutečnosti bude cesta skoro vždycky delší, protože do toho nepočítá pauzy, tankování, jídlo, kolony ani momenty, kdy už prostě potřebujete na chvíli vypnout. Nám cesta do Španělska zabrala asi 30 hodin, a to jsme ještě přespávali na parkovišti někde ve Francii, protože už jsme únavou doslova odpadali a nebylo bezpečné pokračovat dál.

Ráno jsme si dali snídani, kávu, prošli se, protáhli a teprve potom mohli v klidu a bezpečně pokračovat v cestě. Do cíle nám pořád chyběla spousta kilometrů. Vůbec jsme nevěděli, kdy do Bilbaa dorazíme ani kde budeme spát. Jedna věc je na tom všem ale úžasná, parkovali jsme asi ve 2 hodiny ráno na nějakém parkovišti, kde jsme podle aplikace mohli zůstat přes noc. Netušili jsme kde jsme a ani jak to místo vypadá. Ráno jsme byli mile překvapeni, bylo to opravdu kouzelné místo kousek od kostela, který nás mimochodem svým zvoněním probudil.

Původně jsme chtěli ušetřit, a tak jsme si řekli, že Francii přejedeme po okresních silnicích. Na papíře to vypadalo jako skvělý plán. Menší náklady, možná hezčí výhledy a přece to nějak zvládneme. Jenže šetřit se dá hlavně na úkor času. Místní silnice nižších tříd jsou navíc často dost podobné těm českým, samá díra a nic moc komfort.

Pokud ale plánujete strávit ve Francii víc dní a pojmout cestu jako menší roadtrip, klidně se vydejte po okreskách. Má to svoje kouzlo. Malé vesničky, klidnější tempo a možnost vidět Francii trochu jinak než jen přes svodidla dálnice.

My jsme to tak zkusili taky a vydrželi jsme to až někam k Dijonu. Pak jsme to ale vzdali a najeli na dálnici. A upřímně? Obrovský rozdíl. Nejen že cesta začala mnohem rychleji ubíhat, ale i zázemí bylo úplně jinde. Poměrně často jsme naráželi na benzínky, kde se dalo v klidu najíst, odpočinout si a protáhnout se. Byly tam lavičky, prostor na krátkou procházku a celkově to působilo mnohem příjemněji než nekonečné kodrcání po okreskách. Povíme vám malé tajemství a malé překvapení, na záchodech často nemají prkénka, tak s tím radši počítejte.

I když na vás ze všech stran blikají nápisy k zaplacení a každou chvíli narazíte na mýtnou bránu, ve výsledku se to podle nás vyplatí. Ušetříte spoustu času, nervů a cesta je výrazně pohodlnější. Jakmile jsme najeli na dálnici, cesta začala utíkat úplně jinak a najednou jsme se pomalu, ale jistě blížili ke španělským hranicím.

Když už jsme věděli, že máme Bilbao skoro na dosah, zarezervovali jsme přes internet hotel a jeli se konečně ubytovat. Byl to nepopsatelný pocit být konečně v cíli. I když už byla noc, dali jsme se trochu dohromady a stejně ještě vyrazili na obhlídku okolí. Ubytovaní jsme byli na Artxandě, takže jsme věděli, že tam někde musí být vyhlídka na město. A samozřejmě jsme ji šli hledat. Druhý den už nás čekalo objevování krás Bilbaa.

Další věc, kterou bychom dnes udělali jinak, bylo zůstat v hotelu déle. My jsme tam totiž byli jen jednu noc a hned další den se přesouvali do kempu na pobřeží. Kemp byl krásný, kousek od něj byla nádherná pláž a celé místo mělo úžasnou atmosféru. Jenže vzhledem k ceně a času, který jsme ztratili balením, přesouváním a hledáním kempu, nám to zpětně moc nedává smysl. Místo neustálého přesouvání jsme mohli víc času strávit objevováním Bilbaa, procházením města, ochutnáváním místního jídla a nasáváním atmosféry.

Další věc, kterou bychom určitě udělali jinak, by bylo zůstat ve Španělsku déle. Bohužel nás tlačil čas a museli jsme myslet i na cestu zpátky. Člověk absolvuje šíleně dlouhou cestu, konečně dorazí na místo, a za chvíli už zase řeší návrat domů. Až tam člověk dorazí, teprve si uvědomí, kolik je kolem krásných míst a jak rychle celý pobyt uteče.

Pokud plánujete podobnou cestu, naše rada je jednoduchá, nechte si větší časovou rezervu, nepodceňujte únavu a někdy se prostě vyplatí připlatit si za pohodlí. Protože kdo šetří, ne vždycky má za tři.