Jak dojet do Španělska a nezbláznit se z toho

Jet autem do Španělska vypadá na mapě jako fantastický nápad. Taková ta svoboda na čtyřech kolech. Zastavíme, kde budeme chtít, dáme si kafe s výhledem na hory, pustíme si náš playlist na cestu a budeme spokojeně koukat z okna. Ano, přesně takhle jsme si to asi představovali taky.

Cesta do Španělska není jen přesun, to už je regulérní expedice. Takový ten typ výletu, kdy ještě doma v klidu říkáte, že to bude pohoda, a pak o pár hodin později lovíte po autě rozsypané křupky, hledáte nabíječku, řešíte, kde zase zastavit na záchod, a navigace vám naprosto bez emocí oznámí, že do cíle zbývá jen něco málo přes tisíc kilometrů.

Pokud jedete třeba do Barcelony, pořád se to dá v hlavě nějak obhájit jako delší cesta autem. Ale Bilbao? To už je jiná liga. To je ten moment, kdy navigace ukazuje tak absurdní čísla, že máte pocit, že se něco pokazilo. Na úhlopříčku musíte přejet celou Francii.

První hodiny bývají skvělé. Všichni mají dobrou náladu, auto voní čistotou, svačiny jsou pečlivě nachystané a člověk má pocit, že to celé zvládne levou zadní. Pak přijde realita. Auto přestane být dopravní prostředek a začne být vaším dočasným bydlištěm. Pití se záhadně ztratí někde pod sedačku, tam kde to nejvíc vadí, nevíte jak si sednout a vlastně ani kde jste. A to jste teprve někde na hranicích Francie a Německa.

Každý, kdo někdy plánoval dlouhou cestu autem, si minimálně jednou řekl legendární větu: To dáme na jeden zátah. Nedáte. Nebo jinak. Technicky možná by to šlo. Ale za jakou cenu? Po dvanácti hodinách už přestává být roadtrip romantika. Po patnácti hodinách začínáte zpochybňovat vlastní životní rozhodnutí. Čas plyne úplně jinak. My jsme si dávno ověřili, že přespání není slabost. Je to forma sebezáchovy.

Po dlouhých hodinách jste konečně ve Francii. Krásné silnice, tedy alespoň dálnice, velká a vybavená odpočívadla, dobré jídlo a mýtné, které vás občas donutí přemýšlet, jestli by nebylo levnější koupit si malý apartmán někde u dálnice. Francouzské dálnice jsou skvělé, jen ta romantika trochu bledne pokaždé, když zastavíte u další mýtné brány. Jasně, dá se to objíždět. Jenže po několika hodinách mezi kruhovými objezdy a ospalými vesničkami člověk pochopí, že některé zkratky nejsou zkratky, ale trest. Zkusili jsme to, opravdu nedoporučujeme, dojeli jsme takto až někam za Dijon. Tam už jsme toho měli plné zuby.

Kdo cestoval dlouho autem, ten ví, že neexistuje dost svačin, neexistuje dost pití, neexistuje dokonale připravená zábava. A i když máte pocit, že jste sbalili všechno, co lidstvo vymyslelo pro přežití dlouhé cesty, stejně přijde moment, kdy někdo bude hladový a někdo bude zoufale potřebovat na záchod. Ale víte co? To k tomu patří. Tyhle momenty jsou sice během cesty lehce k vzteku, ale zpětně jsou to přesně ty historky, kterým se smějete. Věřte, my bychom mohli vyprávět.

Kilometry ubývají, krajina se mění i vzduch je jiný. Najednou jste tam, tam kam jste chtěli dojet. Otevřete dveře auta, protáhnete nohy a místo známého českého počasí vás praští do obličeje teplo, slunce a ten zvláštní pocit, že jste to fakt dali. Po všech těch hodinách, po všech zastávkách, v tu chvíli to celé začne dávat smysl. Protože dojet autem až do Bilbaa není jen cesta na dovolenou. Je to malá expedice. Trochu chaos, trochu test nervů, trochu logistická operace. Hlavně zážitek, na který se nezapomíná.

A upřímně? Klidně bychom jeli zase. Jen možná až po tom, co zapomeneme, jak dlouhé to vlastně bylo a že velikost Francie na mapě absolutně neodpovídá realitě.

Šťastnou cestu