Článek
Jsou dva typy lidí. Ti první mají barevně označený itinerář, rezervace uložené ve třech aplikacích a přesně vědí, kde budou ve středu v 15:40 pít kafe. A pak jsme my. Lidi, co začnou větou: „Co kdybychom někam vyrazili?“ a než se člověk naděje, balí věci, hledá stan a řeší, jestli se do auta opravdu musí vejít i ten obří plyšák. (Ano. Samozřejmě že musí.)
Popravdě? My plánujeme. Jen tak nějak… po našem.
Není to úplný chaos ve stylu „sedneme do auta a uvidíme, kde skončíme“. Tedy většinou ne. Spíš je to takové to plánování bez přehnaného plánování. Víme přibližný směr, máme nějakou představu, co bychom chtěli vidět, ale zároveň si necháváme dost prostoru na to, aby nám cestu řídila nálada, počasí nebo náhodná cedule u silnice, která slibuje něco zajímavého.
Mapy, gauč a velké cestovatelské plány
Většinou to začíná úplně nevinně. Večer sedíme doma, někdo jen tak mezi řečí prohodí, že už by to chtělo někam vypadnout, a za deset minut už hledáme kempy, mapy, pláže, výlety, počasí a samozřejmě recenze lidí, kteří byli všude a všechno hodnotili buď jako nejlepší věc na světě, nebo naprostou katastrofu. Nic mezi tím internet nezná. My máme radši to co se ostatním nelíbí, tam je totiž nejméně lidí.
Západ slunce - toto také nikdo neplánoval
My nepotřebujeme plán po hodinách. To by nás upřímně zničilo ještě před odjezdem. Stačí nám vědět základ. Kam přibližně chceme jet. Jak dlouhá cesta nás čeká, i když je to vždy úplně jinak, a jestli máme kde první noc složit hlavu.
Minimalistické balení. Každoroční vtip
Balení je kapitola sama pro sebe. Každý rok si říkáme, že tentokrát to zvládneme minimalisticky. Každý rok se smějeme sami sobě, protože realita vypadá tak, že u auta stojí hromada věcí, která připomíná stěhování menší domácnosti. Oblečení „co kdyby náhodou“, jídlo na cestu, věci pro děti, nabíječky, lékárnička, věci, o kterých ani nevíme, kdo je tam dal, ale očividně jsou životně důležité. Nakonec přijde ta klasická domácí disciplína, která se jmenuje TO OPRAVDU POTŘEBUJEME. Ano. Potřebujeme. I když to většinou vytáhneme až poslední den. Nebo vůbec.
Auto jako plnohodnotný člen expedice
A auto? To je náš další člen výpravy, takže ten musí být připravený taky. Protože spontánnost je skvělá věc, ale čekat někde u dálnice se svítící kontrolkou už tak romantické není. Takže aspoň rychlá kontrola, jestli je všechno, jak má být, protože dovolenková fotka u odtahovky nebyla nikdy náš sen.
auto na pláži - toto je náš kufr
Ty nejlepší zážitky se většinou neplánují
Co máme za ty roky vypozorované, je jedna věc. Ty nejlepší momenty skoro nikdy nejsou ty naplánované. Jsou to ta náhodná místa, kde jsme se zastavili jen proto, že se nám něco líbilo. Kemp, který jsme našli na poslední chvíli. Pláž, o které jsme vůbec nevěděli. Městečko, kde jsme chtěli být hodinu a zůstali půl dne.
A přesně kvůli tomu tenhle styl milujeme. Protože když máte naplánovanou každou minutu, často nezbývá místo na překvapení.
Když nejde všechno podle plánu. Což jde skoro vždycky.
Jasně, ne vždycky je všechno zalité sluncem. Občas prší. Občas jsou děti protivné, skoro vždy když nedostanou zmrzku. Občas navigace dostane vlastní kreativní nápad a pošle vás cestou, kde si začnete klást otázky o svém životním rozhodování. Ale víte co? Tohle k tomu prostě patří.
Dovolená pro nás není výkon. Není to závod o to stihnout co nejvíc míst, pořídit co nejvíc fotek a vrátit se domů úplně vyřízení. Je to prostě cesta. Trochu chaos, trochu improvizace, hodně zážitků a občas i nervy a někdy ty nejlepší cesty začínají úplně obyčejnou větou: „Tak co… kam pojedeme?“
