Článek
Naše první cesta se spaním v autě. Půjdeme na Sněžku a koukneme se na západ slunce. Kde budeme spát? Co třeba v autě. Tenkrát jsme měli jedničkovou Fabii v kombíku. Na délku dobré, jen vyřešit to, že když se sklopí sedačky, tak tam vlastně není rovina.
Vytvořili jsme jednoduchou vestavbu z toho, co dům dal. Pár prken a překližka, a spaní bylo hotové. Zabalili jsme spacáky, karimatky a pár věcí na převlečení, a hlavně vařič, abychom si ráno mohli uvařit kávu ke snídani.
Místo na parkování i na spaní
Hledali jsme místo, kde by se dalo legálně přespat v autě. Po chvilce hledání na nás vyskočil příspěvek na stránkách Pece pod Sněžkou, že na jednom záchytném parkovišti můžou zůstávat karavany a obytná auta i přes noc, takže už jsme měli i výchozí bod.
Naše Fabie
Tak jedeme, hurá na Sněžku
Počasí nám přálo i nepřálo. Na výstup příšerné vedro, vybrali jsme si nejteplejší den v roce, ale zase jsme měli jistotu, že bude krásný výhled a že nás nepřekvapí žádné mraky.
Hurá, už nám chybí jen kilometr a půl a západ slunce by měl být za 45 minut, tak to je pohoda. To jsme ale netušili, že před sebou máme nejtěžší úsek cesty, stoupání po schodech až na vrchol naší nejvyšší hory.
Západ slunce už nestihneme
Tak nic, západ jsme o pár minut nestihli, ale to nevadí. I tak to byl nezapomenutelný zážitek, protože v tuto hodinu nejsou na Sněžce davy lidí. A proč? Protože už nejezdí lanovka a po tmě jít dolů se moc lidem také nechce.
Výhled byl zajímavý, na jedné straně už úplná tma, na druhé ještě zbytky světla ze zapadajícího slunce. Foukalo příšerně, ale bylo to nádherné.
Výhled ze Sněžky
Na cestu dolů jsme se vyzbrojili čelovkami a šli. Cesta dolů byla osvěžující a příjemná, nikde nikdo, klid a pohoda. Asi v půl dvanácté jsme došli k autu, ulehli a šli spát.
