Pod stan nebo spát v autě aneb táboříme na Kokořínsku

Pod stan nebo spát v autě aneb táboříme na Kokořínsku

S dětmi jezdíme hlavně k moři a na klasické výlety. Takové ty jistoty jako je zmrzlina, hřiště, program. Ale když jsme sami dva, rádi vyrazíme trochu „na punk“. Bez velkých plánů, bez rezervací, prostě sednout do auta a jet. Někdy do zahraničí, jindy zůstaneme v Česku a jen objevujeme místa, která máme vlastně skoro za rohem.

Tentokrát se nám naskytl volný víkend, a tak nebylo co řešit. Hodili jsme pár věcí do auta a vyrazili směr Kokořínsko. Tohle místo má svoje kouzlo už jen tím, jak vypadá pískovcové skály, lesy a takový ten klid, který člověk ve městě prostě nenajde. Kousek od hradu Kokořín jsme našli malé, skromné tábořiště za pár korun. Žádný luxus, žádné sprchy ani fancy kavárna, ale přesně to jsme chtěli.

Teď to nejlepší, byly tu kadibudky. Zní to jako detail, ale fakt ne. Nebyly to jen tak ledajaké kadibudky, ale skoro až pohádkové. Dřevěné, hezky upravené, člověk měl skoro chuť si to jít vyfotit (což už je co říct).

Kousek od tábořiště byla pěkná restaurace, kam jsme večer zašli na pivo. Což je u nás docela výjimečná situace, protože pivo normálně moc nepijeme. Tohle ale bylo z nedalekého pivovaru, který je poháněný párou, a mělo úplně jinou chuť, než na jakou jsme zvyklí. Možná to bylo tím prostředím, možná tou atmosférou, ale chutnalo nám překvapivě hodně.

Tábořiště bylo malé a klidné. Pár lidí se stanem, pár s obytnými auty a my, s naším autem a improvizovaným spaním. Večeře byla jednoduchá, naše oblíbená polévka z konzervy, ohřátá na vařiči. Seděli jsme, povídali si, koukali do tmy, dokud nás nezačali otravovat komáři, kteří měli evidentně jiný plán večera než my. Takže jsme to zabalili a šli spát.

Ráno jsme vyrazili na hrad. Vzhůru na ten, který prý nikdy nikdo nedobyl. A víte proč? Protože vlastně nebyl důvod, hrad neměl velký strategický význam, takže o něj nikdo extra nestál. Což je docela zajímavé, protože dneska patří mezi nejhezčí hrady v Česku. Mimochodem, hrad Kokořín, jak ho vidíme dnes, není úplně původní, na začátku 20. století prošel rozsáhlou rekonstrukcí, protože byl dlouho v dost špatném stavu.

Prohlídka byla krátká, ale velice zajímavá a poučná. Slečna průvodkyně vyprávěla poutavě a občas nás i zkoušela, jestli opravdu posloucháme. Hrad jsme si prošli, nabrali nové informace a pokračovali dál.

Domů se nám ale ještě nechtělo. Mrkli jsme do mapy a objevili větrný mlýn Vrátno kousek od Mladé Boleslavi. Dovnitř nás sice nepustili, ale prohlédli jsme si ho alespoň zpoza plotu a přečetli si o něm pár zajímavostí, třeba to, že se tam nemlela mouka, ale kosti na hnojení polí. To už je docela bizár, který si člověk zapamatuje.

Pak už nás čekala cesta domů. Jeli jsme přes Jizerní Vtelno, kde nás zaujal místní zámek, takže jsme si dali ještě jednu malou zastávku. Dovnitř jsme nešli, ale prošli jsme si nádvoří a okolní zahradu, obešli zámek ze všech stran a chvíli jen tak nasávali atmosféru.

A teď už opravdu hurá domů. Unavení, lehce poštípaní od komárů, ale spokojení. Sprcha volá.