Chtěla jejich chalupu za každou cenu. Starší manžele roky trápil spor, který skončil u soudu

Někdy člověk prodává dům proto, že už na něj nemá síly. Zahrada potřebuje péči, střecha opravy, tráva roste rychleji, než ji stačí sekat, a místo víkendového odpočinku přibývají povinnosti. Právě takovou situaci řešil starší manželský pár, který se v roce 2016 rozhodl nabídnout svou chalupu v Bohdašicích na Klatovsku k prodeji. Nemovitost pro ně představovala majetek, o který se dlouhá léta starali, ale s přibývajícím věkem už pro ně její údržba byla příliš náročná. Chtěli ji prodat a další život si trochu zjednodušit. Místo klidného uzavření obchodu však podle pozdějších soudních zjištění vstoupili do sporu, který se táhl celé roky.

Chalupu s pozemky nabídli prostřednictvím realitní kanceláře za 3,7 milionu korun. O koupi projevila zájem pražská právnička Alena Rouha, která nabízela 3,456 milionu korun. Rozdíl mezi nabídkou a požadovanou cenou nebyl jediným problémem. Podstatné bylo, že se zájemkyně podle soudního rozhodnutí opakovaně nedostavila k podpisu smlouvy u notáře a nepředložila potřebné doklady o financích. Rezervační smlouva uzavřena nebyla a obchod se neposouval k dokončení. Manželé postupně ztráceli důvěru a v listopadu 2016 realitní kanceláři oznámili, že s touto zájemkyní už dál jednat nechtějí.

V tu chvíli mohlo všechno skončit. Když se prodávající a kupující nedohodnou na ceně nebo podmínkách, obvykle se rozejdou a každý hledá jiné řešení. Jenže podle soudů následoval postup, který starším manželům možnost nakládat s jejich majetkem výrazně zkomplikoval. Rouha tvrdila, že jí manželé chalupu slíbili a že mezi nimi vznikla ústní dohoda o budoucím prodeji. Manželé to odmítali a žádnou kupní smlouvu s ní nepodepsali.

Zájemkyně podala žalobu, kterou se domáhala toho, aby soud nahradil podpis manželů na kupní smlouvě. Současně požádala o vyznačení soudního sporu v katastru nemovitostí. Takový zápis může být pro případné další kupce varováním, že se vlastnictví nebo právo k nemovitosti řeší u soudu. Pro majitele to ale znamenalo vážnou komplikaci: potenciální zájemci mohli od koupě ustoupit, protože nechtěli vstupovat do nejistého právního sporu.

Do samotné chalupy navíc žena podle soudních zjištění přivezla své věci a nábytek, aniž k tomu měla souhlas majitelů. Manželé se tak ocitli v situaci, kterou si při zveřejnění inzerátu sotva dokázali představit. Nemovitost stále patřila jim, kupní smlouva uzavřena nebyla, ale spor jim komplikoval možnost ji prodat někomu jinému. Z obyčejné nabídky k prodeji se stal právní problém, který nešlo vyřešit pouhým odmítnutím dalšího jednání.

Soudní řízení se protahovalo. V roce 2018 okresní soud žalobu zamítl a rozhodnutí později nabylo právní moci. Tím však trápení manželů neskončilo. V listopadu 2019 podala Rouha obdobnou žalobu znovu, tentokrát u jiného soudu, a znovu se pokusila dosáhnout zápisu sporu do katastru. Nové řízení bylo následně zastaveno, protože o věci už bylo pravomocně rozhodnuto.

Právě opakování právních kroků se stalo jedním z klíčových bodů trestního případu. Obrátit se na soud je samozřejmě právem každého člověka. Problém podle soudů nebyl v samotné existenci žalob, ale v tom, jakým způsobem byly použity a jaký měly účel. Podle zjištěných skutečností měly manžele dostat pod tlak, aby chalupu prodali právě této zájemkyni, proti své vůli a za cenu výrazně nižší, než za jakou ji původně nabízeli.

Nejvíce znepokojivá byla slova, která podle rozsudku Rouha manželům opakovaně říkala. Vyhrožovala jim, že se s nimi bude soudit až do konce jejich života a poté bude pokračovat i se synem. V březnu 2017 jim měla dát ultimátum: pokud chalupu neprodají za 2,5 milionu korun, čeká je dlouholetý soudní boj. To bylo o 956 tisíc korun méně než její původní nabídka a o 1,2 milionu méně než částka, za kterou manželé nemovitost nabízeli.

Představa, že člověk bude muset až do vysokého věku čelit dalším soudním sporům a že se konflikt může přenést i na jeho děti, může být sama o sobě zdrcující. V tomto případě nešlo jen o abstraktní obavu. Dlouhotrvající spor manželům fakticky ztěžoval prodej chalupy a podle soudních závěrů se negativně podepsal také na jejich psychickém a zdravotním stavu. Jejich věk a zhoršující se možnosti starat se o nemovitost přitom byly jedním z důvodů, proč ji původně vůbec prodávat chtěli.

Rouha se hájila tím, že jí manželé chalupu slíbili a že se pouze domáhala svých práv. Nejvyšší soud však její argumentaci odmítl. Vysvětlil, že ani právo podat žalobu neposkytuje člověku ochranu, pokud ho zjevně zneužívá k tomu, aby druhého donutil k jednání proti jeho vůli. Podle soudu nebylo trestné samotné využití právního systému, ale jeho účelové používání jako nástroje nátlaku.

Případ se tak stal varovným příkladem toho, jak může spor o nemovitost překročit hranice běžného občanskoprávního konfliktu. Na začátku byla chalupa, kterou starší lidé už nezvládali udržovat. Následovala neuzavřená dohoda, spor o to, zda byl prodej slíben, žaloby, záznamy v katastru a opakované hrozby dalšími soudy. To, co mělo být jednou životní změnou, se pro manžele proměnilo v dlouhodobou nejistotu.

V roce 2022 byla Rouha odsouzena za vydírání a další trestnou činnost k podmíněnému trestu. Kauza ale pokračovala a v lednu 2026 jí klatovský okresní soud v dalším řízení uložil roční nepodmíněný trest a povinnost zaplatit manželům 200 tisíc korun jako náhradu za psychické útrapy. Proti tomuto rozhodnutí bylo možné podat opravný prostředek, takže tehdy ještě nešlo o konečný výsledek.

Ten přišel v říjnu 2026, kdy Krajský soud v Plzni rozhodl o pravomocném trestu. Rouha dostala dvouletý podmíněný trest a peněžitý trest ve výši 100 tisíc korun. Součástí rozhodnutí zůstala také povinnost vyplatit manželům 200 tisíc korun jako satisfakci za způsobené psychické útrapy.

Na tomto příběhu není nejvýmluvnější samotná hodnota chalupy ani rozdíl mezi nabídkami. Je to skutečnost, že starší lidé chtěli rozhodnout o vlastním majetku, ale po odmítnutí jedné zájemkyně se podle soudních zjištění ocitli pod dlouhodobým tlakem. Právo má chránit možnost člověka bránit své zájmy, ne sloužit jako nástroj, kterým lze druhého vyčerpat, zastrašit a přimět k nevýhodnému rozhodnutí.

Chalupa v Bohdašicích tak přestala být jen rekreační nemovitostí na Šumavě. Stala se symbolem toho, jak zranitelný může být člověk, který se snaží uzavřít obyčejný obchod a narazí na někoho, kdo se odmítá smířit s jeho „ne“. A také připomínkou, že někdy může být nejtěžší částí vlastnictví nikoli péče o dům, zahradu nebo střechu, ale samotný boj o právo rozhodnout, co se svým majetkem uděláme.

Zdroje: