„Omar mě zabít.“ Krev na dveřích odsoudila zahradníka, cizí DNA ale dodnes vyvolává otázky

Některé vraždy se zapíší do dějin kvůli brutalitě, jiné kvůli důkazům, které vypadají na první pohled naprosto jednoznačně. Případ francouzského zahradníka Omara Raddada patří k těm druhým. Jeho jméno se stalo známým po celé Francii kvůli několika slovům napsaným krví na dveřích a kvůli otázce, která ani po desetiletích neztratila svou naléhavost: co když stopa, která měla objasnit vraždu, ve skutečnosti odvedla vyšetřování nesprávným směrem?

Bylo 23. června 1991, když byla v suterénu své vily v Mougins na jihu Francie nalezena mrtvá pětašedesátiletá Ghislaine Marchalová. Pocházela z bohaté rodiny a žila v prostředí, kde se o údržbu domu a zahrady starali najatí pracovníci. Jedním z nich byl Omar Raddad, zahradník marockého původu, který pro ni pracoval od roku 1987. Když se vyšetřovatelé začali zabývat tím, kdo mohl mít k ženě přístup a proč by jí někdo chtěl ublížit, jeho jméno se brzy dostalo do popředí.

Na dveřích v prostoru, kde byla Marchalová nalezena, se objevila krvavá slova „Omar m’a tuer“, tedy přibližně „Omar mě zabít“. Francouzsky správně by se v této větě očekával tvar „tuée“. Právě gramatická chyba se později stala jedním z nejznámějších detailů případu. Pro část veřejnosti byla podezřelá: mohla vzdělaná žena zanechat takovou chybu ve chvíli, kdy údajně bojovala o život? Jiní upozorňovali, že člověk v krajní nouzi nemusí psát podle gramatických pravidel a že samotná chyba nic spolehlivého nedokazuje. Nebylo jisté ani to, jak přesně nápis vznikl a zda skutečně představoval poslední sdělení oběti.

Vyšetřovatelé považovali krvavý vzkaz za důležitou stopu. Raddad byl zatčen a případ se postupně proměnil v jednu z nejsledovanějších francouzských kriminálních kauz. Podle obžaloby mohl zahradník svou zaměstnavatelku napadnout kvůli penězům a po vraždě se pokusit vytvořit dojem, že se do uzavřeného prostoru nemohl nikdo dostat. Raddad vinu odmítal. Tvrdil, že Marchalovou nezabil, a jeho obhájci upozorňovali na mezery v důkazech i na skutečnost, že samotný nápis ještě nevysvětluje celý průběh činu.

Dne 2. února 1994 byl Raddad odsouzen k osmnácti letům vězení. V soudním procesu se tak z člověka, který se staral o cizí zahradu, stal v očích velké části veřejnosti vrah. Případ ovšem vyvolával i širší otázky. Raddad byl přistěhovalec z Maroka, mluvil francouzsky jen omezeně a neuměl číst ani psát. Jeho zastánci se obávali, že se proti němu spojily nejen důkazy, ale také předsudky vůči člověku z jiného prostředí, který se jen obtížně mohl sám hájit v komplikovaném soudním řízení.

Zlom přišel s novými forenzními analýzami. Při pozdějším zkoumání předmětů z místa činu byly na dveřích a dřevěném prvku nalezeny mužské genetické stopy, které neodpovídaly Raddadově DNA. To samo o sobě neprokazovalo, kdo Marchalovou zavraždil. Neznámá DNA mohla mít různé vysvětlení a odborníci nedokázali jen z její přítomnosti určit totožnost pachatele ani přesně vysvětlit, kdy a jak se na místo dostala. Přesto šlo o významnou okolnost, protože část stop se nacházela v souvislosti s krvavými nápisy, které sehrály v případu tak zásadní roli.

V roce 1996 udělil francouzský prezident Jacques Chirac Raddadovi částečnou milost. O dva roky později byl podmíněně propuštěn, poté co strávil za mřížemi více než sedm let. Milost však nebyla zproštěním viny a jeho odsouzení zůstalo v platnosti. Právě tento rozdíl je pro pochopení případu zásadní: Raddad se dostal na svobodu, ale právně nebyl očištěn.

Další pozornost vzbudily genetické analýzy z roku 2015. Na předmětech z místa činu byly zjištěny stopy DNA několika neidentifikovaných mužů. Pozdější odborné zkoumání se zabývalo také stopami spojenými s jedním z krvavých nápisů a znovu otevřelo otázku, zda některé z nich mohly pocházet od osoby, která byla přítomna v době vraždy. Raddadova obhajoba využila nové výsledky jako důvod pro další žádost o přezkoumání případu. V prosinci 2021 francouzská justice povolila znovu otevřít spis, což představovalo významný krok, nikoli však automatické zrušení původního rozsudku.

Případ je dodnes připomínkou toho, že forenzní důkaz musí být vykládán opatrně. Cizí DNA může být důležitou stopou, ale sama neurčuje, kdo spáchal vraždu. Stejně tak krvavý nápis může působit přesvědčivě, ale bez jistoty o jeho původu a okolnostech vzniku nedokáže odpovědět na všechny otázky. Když se jednotlivé důkazy spojí do jednoho příběhu příliš brzy, mohou další skutečnosti působit jako nepodstatné výjimky, přestože by si zasloužily nové prověření.

Na tomto případu je zvláštní i to, že zahrada, kterou Raddad udržoval, zůstala v pozadí. Nešlo o příběh, v němž by rostliny samy odhalily pachatele, ani o případ, kde by rozhodla stopa v půdě. Rozhodující se staly lidské výpovědi, krvavé nápisy a později genetické analýzy. Zahradník se však stal ústřední postavou kauzy právě kvůli své práci u zavražděné ženy a kvůli tomu, jak rychle se podezření proměnilo v rozsudek.

Omar Raddad dodnes odmítá, že by Ghislaine Marchalovou zavraždil. Její vražda zůstává tragédií a nalezené genetické stopy samy o sobě neodhalily skutečného pachatele. Případ proto nelze poctivě uzavřít jednoduchým tvrzením, že byl Raddad určitě nevinný, stejně jako nelze přehlédnout otázky, které nové důkazy vyvolaly. Někdy totiž největším tajemstvím není stopa, kterou policie našla, ale to, zda jí od začátku správně porozuměla.

Zdroje: