Zahradník, který odmítl prodat svůj pozemek. Skutečný příběh, jenž inspiroval film Zahradníkův rok

Někdy se člověk pustí do zahrady proto, aby měl klid. Chce si zasadit pár stromů, vypěstovat zeleninu, opravit skleník a každý rok sledovat, jak se jeho práce proměňuje v něco živého. Zahrada má být místem, kde člověk rozhoduje sám za sebe, kde ho zajímá hlavně počasí, půda a to, jestli se letos konečně ujmou sazenice. Jenže co když se právě tenhle malý svět stane předmětem zájmu někoho, kdo má mnohem víc peněz, vlivu a možností než vy? A co když se rozhodnete, že svůj kus země neprodáte, ani když by pro ostatní bylo jednodušší ustoupit?

Podobné otázky stály u skutečného příběhu zahradníka Reného Mandyse z Dolní Olešnice na Trutnovsku. Jeho jméno se dostalo do širšího povědomí v souvislosti se sporem o pozemek, který nechtěl prodat sousedovi, ruskému podnikateli. To, co mohlo na začátku vypadat jako běžné vyjednávání mezi dvěma vlastníky, se podle zveřejněných zpráv postupně změnilo v dlouhodobý konflikt. Mandys se nechtěl svého majetku vzdát a spor měl stále tvrdší podobu.

V podobných příbězích bývá samotný pozemek na první pohled jen malým kouskem země. Jenže pro člověka, který na něm žije a pracuje, může znamenat mnohem víc než částku uvedenou ve smlouvě. Je to jeho každodennost, jeho práce, jeho zázemí a také pocit, že o vlastním životě může rozhodovat sám. Zvenčí se může zdát, že prodat a začít jinde je jednoduché řešení. Jenže domov se nedá vždycky přepočítat na peníze a člověk nemusí chtít odejít jen proto, že by to pro někoho jiného bylo výhodnější.

Podle médií se na Mandyse měl postupně vyvíjet nátlak. Zprávy popisovaly vypálený skleník, zatarasování příjezdové cesty a také fyzické napadení. Právě tyto okolnosti proměnily příběh zahradníka, který odmítal prodat svůj pozemek, v mnohem znepokojivější vyprávění o tom, jak se může soukromý spor změnit v boj o vlastní bezpečí. Je důležité odlišovat zveřejněná tvrzení a popisované události od toho, co bylo případně prokázáno v jednotlivých řízeních. Jádro příběhu však bylo dost silné samo o sobě: člověk chtěl zůstat na svém a jeho odmítnutí mělo mít vážné následky.

Právě tento případ zaujal režiséra Jiřího Havelku. Film Zahradníkův rok se zpočátku dokonce rodil jako dokumentární projekt. Postupně se ale proměnil v hraný film, v němž se skutečná inspirace spojila s groteskou, absurditou a čapk ovským pohledem na svět. Hlavní roli zahradníka ztvárnil Oldřich Kaiser. Film nepředstavuje doslovný záznam každé události z Mandysova života; jeho tvůrci do příběhu vkládali další motivy a skutečnost přetvářeli do podoby filmového vyprávění.

A právě zde se do příběhu vrací Karel Čapek. Jeho kniha Zahradníkův rok vyšla už v roce 1929 a zachycuje zahradnický život s humorem, nadsázkou a pozorností k drobným každodenním starostem. Čapkův zahradník zápasí s počasím, půdou, rostlinami i s vlastní netrpělivostí. Jeho boj je komický, protože příroda si stejně dělá, co chce, a zahradník se jí musí znovu a znovu přizpůsobovat. V Havelkově filmu však dostává zahradničení další rozměr: člověk se nesnaží uhájit jen záhon nebo skleník, ale také svůj domov a právo zůstat tam, kde chce žít.

Čapek tedy nenapsal knihu podle příběhu Reného Mandyse. Je to právě naopak v tom smyslu, že mnohem později inspirovala jeho kniha tvůrce filmu, který vycházel z moderního skutečného případu. Čapkova představa zahradníka se stala literárním klíčem, jímž režisér otevřel téma současného konfliktu. Z původně laskavého humoru o zahradnických trampotách se tak stalo vyprávění o bezmoci člověka, který se snaží ubránit svůj malý svět před silou, již nedokáže snadno zastavit.

Na celém příběhu mě nejvíc zaujímá právě ten kontrast. Zahrada bývá symbolem trpělivosti. Rostliny potřebují čas, péči a prostor, aby mohly růst. Zahradník se učí přijímat, že ne všechno může ovlivnit: déšť nepřivolá na povel, mráz nezastaví a strom nepřiměje, aby vyrostl za jedinou sezonu. Přesto má jednu důležitou věc ve svých rukou — rozhoduje, co na svém pozemku zasadí a čemu věnuje svou práci. Ve chvíli, kdy mu někdo začne brát i tuto možnost, přestává být zahrada jen místem odpočinku. Stává se symbolem svobody.

Příběh Reného Mandyse proto stojí za pozornost nejen kvůli filmu, ale i kvůli otázce, kterou v sobě nese. Co vlastně znamená vlastnit domov? Je to jen zápis v katastru a hodnota pozemku, nebo také právo odmítnout nabídku, která se ostatním zdá výhodná? A jakou cenu může mít rozhodnutí zůstat, když proti člověku stojí někdo, kdo má zdánlivě mnohem větší možnosti?

Zahradníkův rok v podání Jiřího Havelky není dokumentem o každém detailu skutečného sporu. Je to filmové zpracování, které si z reálné kauzy bere základní konflikt a propojuje ho s Čapkovým humorem i s absurditou situací, v nichž se člověk snaží dovolat spravedlnosti. Skutečný příběh ale připomíná, že někdy se největší drama neodehrává ve velkých městech ani v soudních síních, nýbrž na obyčejném pozemku, mezi skleníkem, příjezdovou cestou a záhony.

A možná právě proto se ten příběh tak dobře spojil s Čapkovým zahradníkem. Protože za všemi rostlinami, nářadím a sezonními starostmi stojí člověk, který chce mít alespoň kousek světa, o němž může rozhodovat sám.

Zdroje: