Článek
Začátek byl jen pro silné povahy
Krátce po vysokoškolském studiu jsem kdysi dávno nastoupil do zaměstnání, které jsem si nevybral náhodou. Bylo mi totiž vybráno. Mým profesorem na škole. Zřejmě ve mně viděl slibný potenciál v intenzivní a zodpovědné práci na výzkumném projektu. Nastoupil jsem tedy jako čerstvý absolvent vysoké školy do Výzkumného ústavu psychiatrického v Bohnicích. První seznámení se s lidmi, mými kolegy a kolegyněmi. První seznámení se s problematikou celého složitého systému, který zahrnoval stovky, snad i tisíce chorobopisů pacientů za poslední uplynulé roky. Všechna data, která byla zaznamenána pouze na papíře se musela nacpat do počítače. Speciální program vše zakvedlal, zatřásla se celá administrativa a konečný výsledek byl - perfektní analýza veškerých informací o léčbě pacientů, na co se léčili, co užívali v průběhu léčby, jaká léčba byla použita, kolikrát byl pacient hospitalizován a proč, a s jakým výsledkem, těch informací bylo snad statisíce, když si představíte list A4 × 2 a na něm mraky záznamů. Piplačka, která mne nutila být v práci kolikrát do noci. Datlování do klávesnice, kontrola a další kontrola, aby vše bylo perfektní. Naštěstí jsem tehdy neměl vážný vztah. Jinak by mne asi žena vypakovala z domu slovy - "běž bydlet do práce, když ses s ní oženil"!
Praxe na oddělení psychiatrie pro dospělé pacienty
Psychiatrie - léčí duši člověka. Obor, který je i v dnešní moderní době upozaděn. A vždy, když se o něm zmíníte vy nebo se dočtete v médiích, že někdo byl hospitalizován v psychiatrické léčebně, okamžitě vyvstane stigma - blázen, nenormální člověk, divný, pozor nebezpečí. A přitom je to ta nejpřirozenější pomoc, když vás bolí duše natolik, že chcete umřít. Váš organismus se může projevovat různými záchvaty, které si zaslouží nejen rozhovory s lékaři, ale i medikamentózní léčbu. Pomoc.
Pacienti na oddělení jednoho nejmenovaného pavilónu v Bohnicích
Měl jsem tu možnost pohybovat se díky výzkumnému programu na jednom oddělení. Přicházel jsem nepravidelně, viděl jsem mnoho lidí, mužů i žen, kteří v pavilónu „museli“ strávit nějakou dobu, aby jim bylo pomoženo. Žena, starší, zemřel jí manžel, se kterým prožila celý svůj dosavadní život. Po jeho smrti přestala komunikovat a nechtěla žít. Byla hospitalizována. Byly jí aplikovány (dá - li se to tak nazvat) elektrické šoky. Šel jsem po chodbě na schůzku s odborníkem, abych získal důležité informace k výzkumu a kolem mne projelo lůžko s touto ženou. Zavřely se za ní dveře. Po nějaké době opět lůžko projíždí zpět. Žena vypadá, že spí. Elektrické šoky má za sebou. Pomohly? Nevím a nedozvěděl jsem se to. Ale vzpomněl jsem si na Formanův film Přelet nad kukaččím hnízdem s vynikajícím Jackem Nicholsonem. Proběhl mi mráz po zádech. Opravdu moc divný pocit. Nedá se popsat.
Další pacientka - mladá maminka - holka ve věku asi 20 let - po čerstvém porodu zdravého dítěte, šťastně vdaná, milující manžel, spokojená rodina. Objevily se u ní poporodní deprese. Medikamentózní léčba nezabírá, už je tady druhý měsíc. Také ji čekají elektrické šoky. Je mi jí líto. Když navštívím toto oddělení po několikáté, potkávám ji na chodbě. Sedneme si na židle u okna a povídáme si. Reaguje naprosto normálně, člověk by nevěřil, že je nemocná. To ví jen ona a lékaři a sestry.
Jiný pacient - velmi starý muž. Má Parkinsonovu nemoc - demenci. V dost vysokém stadiu. Neumí se o sebe postarat. Pomočuje se. Neudrží se na nohou. Jen leží na posteli a dívá se do stropu nebo má oči zavřené a oddychuje a nevíte, jestli náhodou nevydechl naposledy. Život si nevybírá. I to se děje. Moc nevnímá okolí. Je buď apatický nebo naopak na chvíli afektovaně komunikuje a pak upadá opět do hluboké apatie. Nevnímá nic a nikoho. Sloužící personál - sestry - jsou natolik obětavé a studované, že na nich není vůbec vidět nějaká únava či odpor k problematickým pacientům. Mají tolik psychické síly, kolik jsem doposud za svůj život u nikoho nezažil. Obdivuji je. Každý den to samé, jen s menšími obměnami. Záchvaty, křik, panický smích, ticho, to vše a mnoho dalšího se line celým oddělením. Za každými dveřmi jednotlivých pokojů život sám píše smutné příběhy lidí, kteří si procházejí těžkým životním obdobím. Někteří tuto osudovou etapu zvládnou, jiní nikoli.
Odcházím z oddělení jednoho z pavilónů Bohnické léčebny
Ano. Odcházím. Měl jsem tu možnost několik dní vidět různé pacienty s různými duševními nemocemi. Viděl jsem, že lidé v jakémkoli věku, ať mladí či staří, potřebují odbornou pomoc. Jejich organismus, tělo, duše nezvládají těžký osudový nápor. Někteří se ocitnou v depresích lusknutím prstu. Veškerý pracovní pobyt na tomto pavilónu ve mně zanechal trvalou stopu. Když si vzpomenu, vidím především oči těchto nemocných lidí. Prázdné, bez duše. Do doby, než se na čas uzdraví. Bohužel ne natrvalo. Jejich pobyt zde se většinou nepravidelně opakuje. Bohužel. Někteří jsou odkázáni po celý život na léky. Odborný dohled. Co jsem si však uvědomil na základě této velmi silné emotivní zkušenosti, že my, lidi, jsme velmi křehcí. Velmi. A také velmi silní. Smekám s úctou před všemi můj neviditelný klobouk, kteří obstáli v těžkých životních zkouškách a jdou životem dále. Jen těch hlubokých šrámů na duši se už nezbaví. A lékařům a sestrám obrovský dík za každodenní velmi psychicky vyčerpávající práci. To totiž není práce, ale POSLÁNÍ.
https://bohnice.cz/?utm_source=search.seznam.cz&utm_medium=ppd&utm_content=hledani&utm_term=psychiatrick%C3%A1%20l%C3%A9%C4%8Debna%20praha&utm_campaign=firmy.cz-166314
https://cs.wikipedia.org/wiki/Psychiatrie
https://www.prozeny.cz/tag/deprese-28384
https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99elet_nad_kuka%C4%8D%C4%8D%C3%ADm_hn%C3%ADzdem
https://www.nzip.cz/clanek/1321-demence-u-parkinsonovy-nemoci
