Článek
Miško. Obyčejné jméno obyčejného kluka. Vybral si však těžké karty do začátku. Přišel na svět, těhotenství probíhalo bez problémů. Samotný porod provázely vážné komplikace. Lékaři zareagovali pozdě na klesající ozvy srdíčka, porod se nevyvíjel dobře a Miško se po narození nenadechl. Dlouhých 20 minut byl oživován, poté byl převezen na specializovanou kliniku a uveden do umělého spánku. Miško dnes žije s těžkou formou dětské mozkové obrny (DMO), epilepsií a dalšími neurologickými diagnózami. Nemluví, nesedí, sám se nenají a potřebuje nepřetržitou 24 hodinovou péči. Přesto – je to kluk s neuvěřitelnou silou a nádherným úsměvem.
Jeho nejlepším parťákem je pes Marley, který mu pomáhá zvládat spasticitu díky polohování. Pravidelné rehabilitace jsou pro Miškův rozvoj naprosto zásadní. Bohužel jsou velmi nákladné – jeden intenzivní pobyt se pohybuje ve stovkách až tisících eur. Jako rodina už jejich financování sama nezvládá. Vzhledem k tomu, že mé pracovní zkušenosti mi pomáhají celý život vnímat i toto velice vážné onemocnění a postižení velmi citlivě, je důležité, aby všichni, kteří se o Miška starají, tzn. nejen nejbližší rodina, ale i lékaři z odborných kruhů i pracovníci odborných zařízení byli jednotni v tom, jakým směrem a jak intenzivně se Miškovi budou věnovat. Často se totiž stává, vím to z vlastní zkušenosti coby zdravotníka a zaměstnance stacionáře pro postižené, že pokud se nejbližší rodina zaměří jen na základní péči o postiženého, tzn. provádí základní hygienické úkony, polohují ho, aby se neobjevily proleženiny, připravují mu stravu a krmí ho, pak všechny tyto naprosto základní každodenní úkony dokáží vyčerpat nejen psychicky, ale i fyzicky. Proto je nesmírně důležitá součinnost i ostatních odborníků tak, aby pomáhali i právě nejbližším, motivovali je, informovali je o postupu léčby, informovali je a zajímali se o to, jaké jsou nové možnosti a přístupy v léčení a péči o takto postiženého člověka, tedy s dětskou mozkovou obrnou. Často vidím kolem sebe děti, které rodiče vozí do stacionáře, aby mu nejen zajistili péči odborníků, ale i si sami měli možnost odpočinout a nabrat síly. Bohužel často také vidím, jak zpočátku takto postižené dítě přivezou do stacionáře oba rodiče a jak dítě roste a dospívá, mnoho otců tuto péči nezvládne a péče zůstává na obětavých maminkách, kterým přibývá mnoho vrásek v obličeji, jejich oči ztrácí svůj obvyklý jas a jejich energie pomalu hasne. Ale zuby nehty bojují za své dítě. V lepších případech se podaří již dospělého člověka posadit na invalidní vozík, pomáhat mu nohy jednu po druhé dát na zem, jejich zkroucené ruce se třesou, mluvit nedovedou, ale v jejich nemotorných pohybech a v obličeji se zračí nadšení z každého naprosto jednoduchého úkonu. Klidně i takového, který je samozřejmý pro každého člověka, a to nákup nové obuvi. Prodavačka ve specializovaném obchodě s obuví? Zažil jsem jednu jedinou takovou, která, když zahlédla maminku s invalidním vozíkem a na něm tlačila dospělou dceru, která byla postižená právě DMO, ihned běžela ke dveřím, otevřela, usmála se, přivítala maminku a dceři podala ruku a citlivě ji pozdravila. Dceři se ve tváři rozhostil úsměv, pozdravit neuměla slovy, ale její oči říkaly - „Dobrý den.“ Paní prodavačka hned mamince nabídla pití, usadila ji se slovy : „Tak , a teď si tady hezky sedněte, odpočívejte a já s vaší dcerou vše zařídím, vybereme boty, nebojte, sama mám postižené dítě už dospělé a vím, jak se k vaší dceři mám chovat“. Maminka už paní prodavačku za ta léta, co k ní chodily, znala a velmi ráda se nechala na těch pár desítek minut hýčkat. Paní prodavačka se postižené dceři věnovala tak krásně, že dceři se nechtělo ani z obchodu, držela se paní prodavačky za ruku a vydávala ze sebe zvuky, kterým už paní prodavačka rozuměla, a její komunikace s ní probíhala na úrovni naprosto normálního hovoru. Dcera - zvuky, paní prodavačka jasné odpovědi, otázky, radost pohledět.
Proto by bylo nesmírně milé, kdyby se lidé semkli a pomohli bojovníkovi Miškovi. Na jednomcharitativním webu se ocitly informace právě o jeho osobě, toto postižení je nevyléčitelné, ale dá se alespoň trochu pomoci jeho nejbližším, kteří o něj pečují. A tím i Miškovi, který svůj život nevzdává. Ostatně, je to v rukách nejen Božích. Ale hlavně v našich. Nás všech, kteří máme dostatek empatie a soucitu k lidem, kteří naši pomoc opravdu velmi potřebují. Tak nebuďme hluší ani slepí. Poděkování se nedočkáte. Ale vaše duše vás pohladí a její dotek ucítíte vždy, když si vzpomenete, že jste pomohli někomu cizímu bez toho, aniž byste očekávali vděk.
https://www.detska-mozkova-obrna.cz/
https://www.prozeny.cz/clanek/zdravi-detska-mozkova-obrna-96116
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kineziologie
