Článek
Gripen nebo stíhačka ? 2 v 1
Drak. Bojový letoun. Stíhačka. Přezdívá se jí také „kachna“. Proč? Protože tvar a umístění sacích kanálů proběhlo mnoha zkouškami a měřeními v aerodynamických tunelech a řešení v podobě pevných náporových vstupů, umístěných po bocích trupu je jednoduché a všestranně efektivní. Takto umístěné vstupy vzduchu představují pevné, opěrné body pro kachní plochy a také se podílí na přenášení aerodynamických sil směrem k horní části trupu. Je to laicky řečeno „žihadlo“. Odborné vysvětlení je jen pro fajnšmekry, laikům nic neřekne.
Děda
Vše, co o něm vím, je jen z vyprávění mé babičky. Osobně jsem jej neměl tu čest poznat. A je mi to líto. Protože bych z něho mámil všechny historky, které zažil při svých misích. A vím jistě, že bych se jich nepřejedl. Dědu mám jen na fotkách v rodinném albu. Vysoký, tmavovlasý, útlá postava. Ve vojenské uniformě. Byl to fakt fešák. Nedivím se, že se do něj babička, jako mladá holka, zamilovala. Já být holkou, taky ztratím hlavu i srdce. Babička mi o něm mnohokrát vyprávěla, že ho poznala za druhé světové války, prý to byl americký letec, který byl na misi zde v ČR. Tenkrát. Babička se do něj zamilovala na první pohled. Splodili spolu dceru. Mou matku. Krásnou ženu, tmavovlasou, s obrovským charisma. Žili jsme na vesnici na Moravě a nikdy moc nezapadla mezi vesničany. Vymykala se svou jedinečnou krásou a „něčím“, co nedovedu popsat. Byla prostě jiná. Babička bohužel o dědečka brzy přišla. Alespoň jí to tvrdili úřady. Po několika letech ho prohlásili za nezvěstného. Babička se nikdy nedozvěděla, co se s ním doopravdy stalo. Mamka se narodila v prosinci v roce, kdy skončila druhá světová válka. Byla celá po dědovi. Svém tátovi. Alepoň podle fotek. Babička ji vychovávala sama dlouho, pak se vdala za jednoho úžasného chlapa - horníka. Toho už jsem poznal a měl jsem ho moc rád. Všichni už jsou na onom světě. Kdybych mohl a měl čas, tak budu pátrat po rodové linii, abych se dozvěděl, co se s mým biologickým dědou doopravdy stalo. Zda padl za války nebo se jen někde usadil a nedal o sobě vědět. V každém případě se dle slov babičky nikdy nedozvěděl, že splodil u nás na Moravě dceru. Válka si nevybírá. Osudy jsou někdy zvláštní. Ale cítím, že mám v sobě něco po dědovi. Mám rád uniformy, mám rád letadla a dokonce mne kdysi zaskočilo, když si můj syn někdy ve třinácti letech usmyslel, že bude pilot stíhačky. To jsem si vzpomněl na dědu a jalo mne to přemýšlet, jak jsou geny ryzí. Syn si nakonec vybral jinou osudovou cestu, aniž by si to naplánoval. Rakovina mu překazila sen - být pilotem.
Nejen genetická dispozice
Udivuje mne, jak se genetická výbava ukládá skrz napříč generacemi. Narodila se nám dcera. Dnes už je na střední škole. Strávil jsem s ní nad fotkami v rodinném albu mnoho vzácných chvil. Je to zvídavé děvče, inteligentní. Pokaždé mne něčím překvapí a já koukám jak puk, kde se to v ní bere. Už jako malá si nechtěla hrát s panenkami. Pamatuji si dodnes, jak jsme se těšili s manželkou, že jí pořídíme první panenku. Skončila u sousedky. Manželka tenkrát byla nešťastná, že si její vytoužená dcera (po dvou synech) nechce hrát s panenkami. Dokonce jí jednu vyrobila, látkovou, ozdobenou knoflíky. Také skončila u sousedovic Madlenky. Dcera se totiž zajímala jen a jen o technické věci. V hračkářství vždy zamířila hned k autíčkům, letadýlkům, různým panáčkům. A já si uvědomil, že asi geny zaúřadovaly. V době, kdy jí bylo asi deset let a začala více používat svůj rozum a její osobnost se utvářela v ryzí diamant, přišla s tím, že asi bude po pradědečkovi. Prý chce lítat se stíhačkou. To jsem vykulil oči, protože už druhé dítě a k tomu ještě holka (u kluka bych to ještě pochopil) se mi před očima mění v mého dědu. Tohle už není normální, pomyslel jsem si. Já, starý pragmatik. Logik. Nohama na zemi. A mé děti chtějí být ve vzduchu? Upřímně, jako tátu mne polilo nejprve horko a pak jsem se dmul pýchou. Má rodina má kořeny v Americe a můj děda a praděda mých dětí byl americký válečný pilot. Kdo by nebyl hrdý!
Rodinná alba a umělá inteligence nejdou dohromady
Nemohu si pomoct, ale ve mně je kus dědy. A v mých dětech také. A jsme na to pyšní. Nikdo nám to sice nevěří, teprve až jim ukážeme fotky a vyprávíme naše rodinné tajemství. Uvěří, možná i ve skrytu duše závidí. Nevím. Co však vím jistě - tenkrát neexistoval internet, mobilní telefony, počítače. Alespoň ne v té podobě, jako existují dnes. Existovaly korespondenční lístky, pohledy, dopisy, telegramy, telegrafy a počítače? To byl vlastně dlouhý pruh papíru, na který byly přístrojem zaznamenávány informace. Asi. Nejsem ajťák, jen laik. A uvědomuji si dnes a denně, jak je důležitá rodina. Rodinné tradice. Rodinná pospolitost. A jak genetickou dispozici, výbavu, nikdo, lidově řečeno, neošulí. Mé děti žijí v době, kdy pomalu a jistě papírové fotky mizí, rodinná alba, aby pohledal. Vše má v rukou umělá inteligence. Přežije? Fotky mého dědy přežily.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojensk%C3%A9_letadlo
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-prvni-stihacky-gripen-dostane-cr-za-dva-tydny-40098245
https://sancedetem.cz/geny-vychova
