Článek
Nikdy nevíte, co vás ten den čeká, když ráno přijdete do práce. Práce mi je zábavou a koníčkem a mám ji moc rád. Mám rád každého klienta. Jsou jedineční. Sví. S náladami, smějí se, pláčou, jsou naštvaní a naopak s velkou mírou pochopení. Dávají mi nahlédnout do jejich duše. Někteří se urputně usídlí ve svém světě a nepustí k sobě nikoho. Teprve tehdy se projeví veškerá praxe, kterou jste absolvovali. A kdy máte možnost prokázat, co ve vás je. Zda například dokážete, aby se klient sám najedl. Sice neobratně, ale sám. A měl ze sebe radost. Ono když klient se zabejčí, nehne s ním ani pán Bůh. Jen ten, kdo si k němu trpělivě vyšlape cestičku, k jeho duši, v tu chvíli má vyhráno.
Takhle se jedna kolegyně snažila nakrmit dospělou klientku, která ne a ne otevřít pusu a rukama jí vyhazovala talíř s jídlem, takže kolegyně věčně lezla po čtyřech a sbírala rozbitý talíř a rozházené jídlo po zemi až to nakonec vzdala. Já jsem díky svému nadhledu a vnímání života trochu citlivěji zkusil na tuto klientku fígl. A věřil jsem, že to vyjde. A vyšlo. Přišel jsem ke klientce a zkusil jí dát talíř s jídlem. Už už se natahovala, že mi do něj strčí. Já jí v klidu poděkoval, že je se mnou trpělivá. Rozumíte tomu? Já poděkoval jí. Její duši. Vzal jsem si talíř a jedno sousto jsem si dal do pusy. Klientka naznačila, že je to přece její jídlo a co jí to jako jím. Já ji vnímal. A snažil se udělat humor. Jako jsem se zakašlal a sousto jsem vyprskl smíchy. Udělal jsem humornou naprosto dětskou bezbrannou situaci. Klientka se psychicky uvolnila. Pak už to šlo jako po drátku. Jedna lžička za maminku pro mne, jedna lžička za tatínka pro klientku, až byl talíř prázdný. Vlastní oběd jsem nechal kolegyním, už jsem byl nacpaný až až. A měl jsem neskutečnou radost, že se mi podařilo nakrmit klientku a ještě aby se smála. Její úsměv a spokojenost a plné břicho totiž pro mne byly obrovským zadostiučiněním.
Proto tu práci mám tolik rád. Rád vidím, jak klienti, kteří trpí opravdu velmi těžkými postiženími roztají jako malé děti. A přitom my všichni bychom měli být stále malými dětmi. Hrát si v každé životní situaci, vytvořit prostor pro ulehčení starostí a problémů, i když se chovat zodpovědně. Mít pověstnou lásku v srdci a úsměv na tváři. To je totiž nejvíc.
https://csu.gov.cz/lide-se-zdravotnim-postizenim?pocet=10&start=0&podskupiny=265&razeni=-datumVydani
https://sancedetem.cz/jak-se-vyjadrovat-o-lidech-s-postizenim
