Článek
Nejsem srab ani zbabělec a nevzdávám se, když jde o něco důležitého. Vybral jsem si cestu, která je pro chlapa netypická. Proč jako? Vždyť je to práce jako každá jiná a nikde není řečeno, že je jen pro ženy. Takže jsem napsal životopis, odeslal a čekal. Přišlo mi pozvání na pohovor. Já a do stacionáře pro mentálně a fyzicky postižené dospělé lidi? Mám na to? Jasně že mám! Ne, že bych oplýval egem, které sahá k nebesům, ale mám za sebou léta praxe a vím, co mohu nabídnout.
Přišel, viděl, zvítězil. Tak by se jednoduše dal zhodnotit nástup do mé nové práce. Vedoucí mne při pohovoru lustrovala ze všech oblastí, které snad ani nebyly v popisu práce. Chápu, chtěla mít jistotu, že nejsem úchyl, že nejsem sukničkář vzhledem k tomu, že jsem měl být jediný chlap v ženském kolektivu a chtěla mít jistotu, že tu práci vůbec zvládnu psychicky. A tak mne vypustila mezi šelmy. Doslova.
Přijdu první den do práce (a tak probíhal první týden, než jsme si s kolegyněmi sedli) a rovnou mne děvčata předhodila divé zvěři. Nic mi nevysvětlovaly, nevěděl jsem kam na záchod, kde se umýt, kde najít důležité papíry, v kolik hodin který klient má dostat léky - nastoupil jsi chlape? Tak ukaž, co v tobě je. Smály se mi za zády. Jo, byl jsem nervozní, kdo by nebyl. Kolegyně byly pěkná kvítka. Nejen barevné, ale záludné. Testovaly mou mužskou ješitnost. Já se ale nedal. Bojoval jsem jako lev.
A první test přišel v zápětí. Tady je pracovní místnost, tady se budeš věnovat klientům, tady máš skříně, kde najdeš vše, co potřebuješ a my čtyři holky si jdeme pokecat a zakouřit elektronickou cigaretku do kanclu. A já poslechl jak submisivní chlapeček, který poslouchá maminku na slovo. Ale musel jsem, jinak bych nepřežil ani den. Na mne si nepřijdete, pomyslel jsem si a jal se povolat na pomoc sympatickou kolegyni, která na první pohled zřejmě prošla úplně stejným testem. Nebýt jí, selhal bych. A to jsem nesměl dopustit!
Zkrátím testovací proces. Obstál jsem na výbornou. Během jediného dne jsem pochopil vše. Program, znal klienty, věděl, kde co najít, v kolik dát léky, v kolik je polední odpočinek a do kolika, v kolik a kam jednotlivé klienty zavést na jejich rehabilitační činnosti, prostě jsem byl jako ryba ve vodě.
Co mne ale opravdu nakrklo? Když jsem zjistil, s jakými kolegyněmi budu pracovat. Úplně jsem ztratil iluze o ženách jako takových. A to jsem jako chlap měl nejen úctu k ženám jako k dokonalému stvoření, které na svých bedrech nese celý svět a i toho chlapa, ale do té doby jsem žil v přesvědčení, že každá žena je něžná bytost, kdy jako chlap ji musím pomáhat a chránit. A to nejsem členem policie.
Děvčata se totiž vrátila z kanclu vysmátá, evidentně si zgustla na rozboru mé osobnosti a jako chlapa mne zdehonestovala. Když však všechny viděly, jak si s klienty přirozeně rozumím, jak jsem investoval energii do praktických ukázek co a jak mají dělat a přitom stačil vnímat každé jejich slovo a přání, došla jim slova. Jejich záludnost se projevila až na pravidelné poradě s vedením stacionáře. Tam mne zesměšnily, jako chlap tam prostě nemohu pracovat, že ony dřou za mne jak mezci a já se flákám. To do mne vjel ďas. Já? Chlap? Nebudu mlčet. A rozpovídal jsem se a bylo mi v tu ránu úplně jedno, jestli mne vedoucí vyhodí a budu si muset hledat novou práci. K celému počátečnímu problému jsem se postavil čelem a dal jsem tak najevo svou psychickou odolnost, aniž bych tušil. A testem jsem prošel. Pak teprv mi bylo sděleno, že to vše bylo předem naplánované, aby si holky ověřily, co vydržím. Protože jim bylo jasné, že přežije jen ten nejsilnější, ostatně jako základní zákon v přírodě.
A tak jsem v kolektivu, kde už si jako vykastrovaný samec tura domácího neboli vůl nepřipadám. Holky díky za lekci!
