Článek
Setkal jsem se při mé práci ve stacionáři pro tělesně a mentálně postižené se smrtí. Docela noblesní dáma, řeklo by se. Ví, co chce, koho chce a kdy ho chce. A přesto z ní má mnoho lidí strach. Patří přitom k životu tak, jako porod dítěte, příchod života na zem. Smrt je odchod. Život příchod.
Obvykle se lidé se smrtí nesetkávají často, někdy vůbec. A přesto vás překvapí v tu nejneočekávanější chvíli. Má práce s tělesně a mentálně postiženými vyžaduje notnou dávku odvahy, soucitu, a i tělesné zdatnosti. Jako chlap s tím nemám vůbec problém. Empatie je mé druhé „já“, síly mám za dva, chodím si pravidelně vyčistit hlavu do posilovny se sluchátky na uších, ve kterých mi zní Mozart, Ludwig van Beethoven i Bach. Tito hudební mistři mne dokonale přenesou z reality života do hluboké černé díry ve vesmíru, kde má duše odpočívá.
Na ten den nikdy nezapomenu. Zanechal ve mně stopu, která mnou prostoupila až do morku kosti. A přešel mne i můj pověstný humor. Do popředí se dostala pokora k životu samotnému. A poklonil jsem se dámě SMRTI.
Příchod do práce mne nastavil do módu napojení se mentálně na postižené klienty, a přitom si zachovat zdravý rozum natolik, abych jim mohl pomáhat v jejich životní každodenní cestě a neztratit sám sebe. Jedním z klientů byl mladý hoch, okolo dvaceti let, po těžké autonehodě nejenže ochrnul na celé tělo, kdy měl poraněnou míchu, ale trpěl těžkými a častými epileptickými záchvaty, které trvaly i několik minut. V té chvíli jsem si vždy říkal, „ať při něm stojí všichni svatí“ a se sevřeným hrdlem jsem pozoroval jeho utrpení. I jako chlapovi se mi kolikrát chtělo brečet, ale jsem chlap a chlapi přece nebrečí - to mi vždy říkala maminka. Ale víte co? Chlapi občas bulej jako mimina. Jen je při tom nikdo nesmí vidět.
Při jednom z jeho záchvatů začal hodně zvracet. Ztrácet vědomí. Samozřejmě v takových případech okamžitě zasahuje lékař. Odvezli ho rychlou do nemocnice. Já jel s ním a držel ho za ruku a nebyl jsem schopen nic dělat, ani jsem nemohl, jen mu dávat držením ruky najevo, že není sám. Kdoví, co se v tu chvíli v něm odehrávalo. Nevím, zda v těžkém záchvatu je člověk schopen vůbec vnímat své pocity nebo si například přehrávat nějaké situace ze života či život sám. Kdoví, jak pracuje v tu chvíli mozek. Ano vím, vědci mají vše prozkoumané. Ale já vnímám toho mladého hocha jako blízkého člověka, kterého mám rád. A bezmoc, kterou jsem cítil, byla zničující a velmi bolestivá. Pustili mne s ním na ARO. Tam už kolem něj kmitalo několik lékařů. Unikal jim. Ztrácel se jim. I přesto nevzdávali boj o záchranu jeho života. V jednu chvíli mi jeho ruka, kterou jsem do té chvíle pevně tiskl, vypadla z dlaně. Já věděl, že se smrt rozhodla mu pomoci. Noblesní dáma, která umí zasáhnout v pravou chvíli. Víc by ten hoch už nevydržel. A ona to věděla. Ulehčila mu cestu a rozhodla se ho vyprovodit na druhý břeh. Kde mu je už lépe. A určitě se i směje. A létá v oblacích. V noci svítí na obloze plné hvězd.
Uvědomil jsem si v tu chvíli, že se mi nechce brečet. Cítil jsem jen jakousi úlevu za něj. A jako bych i tu dámu SMRT na okamžik zahlédl. Mlhavý opar, který mne jemně ofoukl ve chvíli, kdy jeho ruka sklouzla z mé na bílé lůžko. Okamžik, na který nezapomenu do mé smrti. Do mé SMRTI? Ano. Je i má.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludwig_van_Beethoven
https://www.jw.org/cs/co-rika-bible/otazky/co-je-duse/
