Článek
Příchod
Přijdete do kanceláře a očekáváte, že máte co dočinění sice se starším, ale slušným pánem. Omyl, který bije do očí. Arogantní člověk, který ani nevstane od svého stolu, nepodívá se vám do očí a nepodá vám slušně ruku na přivítanou. Pozdravíte - dobrý den. Odpoví vám - dobrý den a dále si něco zapisuje perem na papír. Stojíte a čekáte. Sekundy se vlečou jako dlouhé minuty. Konečně! „Sedněte si“, dal pokyn a vy si sednete na jednu z odřených židlí, která je vám nejblíže. A čekáte, až se na vás ten pán vůbec podívá.
Verdikt
Sedíte, čekáte. „Proč jste za mnou přišel?“ zní jeho otázka. A vy se nadechnete a připadáte si jak před ponorem pod vodu. „Byl jste mi doporučen mým známým, prý umíte rychle a kvalitně postavit dům“, odpověděl jsem mu. To ho evidentně zaujalo. Chvála. „Co potřebujete?“ pokračoval v krátkých otázkách. „Rád bych se Vás zeptal, zda by Vaše firma dokázala za dva měsíce postavit jednoduchou chatu se vším všudy. Dozvěděl jsem se, že to dokážete. A já potřebuji co nejrychleji pro mou rodinu s dětmi vybudovat levně a kvalitně chatu na našem pozemku u lesa“. „Máte dostatek peněz?“ zeptal se a konečně se mi podíval do očí. „Co je to dostatek?“ zeptal jsem se já. Napsal na papír velké číslo. Áááá, dává si pozor, pomyslel jsem si. O výši odměny či zaplacení za práci, nemluví nahlas. A pojal jsem podezření, že to nebude lehké vyjednávání. „Máte?“, zněla jeho otázka. „Tolik ne,“ odpověděl jsem. Napsal na papír o několik desítek tisíc menší částku. „A tohle?“ Já si v tu ránu připadal jak malý nedocválaný kluk, se kterým jedná KMOTR. „Nezlobte se, ale řekl bych Vám nejprve naši představu, mám zde i plány architekta“, řekl jsem pevným a odhodlaným hlasem. On? Nereagoval verbálně, ale rovnou mi ty plány vyrval z ruky. Podíval se na ně, vrátil mi je a sdělil: „Tohle vám neuděláme. Buď si vyberete u nás, nebo běžte jinam“. Rázně zaznělo a ozvěnu bylo slyšet i ve vedlejší místnosti. Vešla starší paní, evidentně sekretářka. „Dej mu naše návrhy, ty loňské,“ přikázal jí a ona poslušně odcupitala. Já se odvážil říct nahlas: „Kolik by mne stála záloha?“ To už byla voda na jeho mlýn. Opět vzal kus papíru a načmáral na něj cifru. Pětimístnou. „A výsledná faktura by byla na kolik?“ zeptal jsem se. „Jaká faktura?“ A opět napsal cifru na kus papíru. Já souhlasil. Proč? Protože měl vliv, měl všude kamarády, a kdybych jeho práci nepřijal, žhavil by telefon a neškrtnul bych si nikde a chata by nám možná stála, ale jen v plánech architekta. Spočítal jsem si, že na tom sice tratím, ale pořád lepší než nic. A rodina se těší, až bude moci jezdit relaxovat do lesa a odpočinout si od ruchu velkoměsta. Co bych pro mou rodinu neudělal. I se plazit pomyslně budu před tímto arogantním starcem, kterému čachry machry říkají pane a jeho poskoci jsou rodinní příslušníci, kteří rádi plní jeho zlodějské příkazy, nákupy sortimentu, vybavení, materiál, který pořídí za hubičku, ale vám to osolí dvakrát tolik a faktury obchodníkům falšuje tak, že napíše fakturu na velkou částku, kterou pokryje jakoby prací od jiných firem, ale přitom práce je zaplacena jeho rodinným příslušníkům a dělá jen třetinu celkové faktury. A rodinní příslušníci drží ústa, protože přece mají ze svého rodinného bosse many, many.
Odchod
„Tak co, dohodneme se?“ zeptal se. Já přikývl. „Domluveno.“ Uzavřel celou diskusi, no, řekl bych stručný, jasný monolog s příkazy, rozkazy a budeš hochu poslušný pejsek. Tak si člověk připadal. A máte sice vidinu rychle postavené chaty pro rodinu, ale zároveň vztek, že jste se dostali do jeho pařátů a má vás v hrsti. Jste naštvaní na sebe, na něj. Nejste schopni rázně bouchnout do stolu a odkráčet s hlavou vztyčenou. Odcházíte ohnutí až k zemi, nevážíte si sami sebe a jediné, co vám dodává sebevědomí, že se snad nic tak strašného nestalo. Chata bude, peníze nebudou, faktura žádná, když se něco podělá, tak reklamace se neuznává. Uznává se opět kus papíru a na něm nějaká cifra. Ber nebo neber. Nic mezi tím. A nejhorší je to, že takové praktiky jsou všude. Když nemáte známé, čekáte měsíce, klidně i roky. Nejraději bych mou rodinu vzal na Maledivy a už se nevrátil. Ale jsem vlastenec a zjišťuji, že se mi zde žije čím dál stejně. Za bolševika, za totality, dnes. Pořád je to všude stejné. Jen podnikatelé jsou obezřetnější, vynalézavější, chamtivější. Člověk dře celý život, něco zdědí od rodičů a chce vlastní rodinu udělat šťastnou někde v lese. A dožít tam. A vychovávat vnoučata. Víte, co člověka úplně odrovná? Když starý protřelý podnikatel, kterému táhne na osmdesát, se s váma rozloučí slovy: „A mlčte o tom, jinak si tu chatu nikdy nepostavíte!“ A nepodá vám ruku na rozloučenou, jen sedí u svého stolu a něco si zase čmárá na papír. „Jarmilko, udělejte mi kafe“, zní jeho poslední věta a vy za sebou zavřete dveře tak potichu, jak jen to jde. Submisivně, patolízalsky, nenávidíte se. Ale rodině jste zajistili chatu a dětem zdravý vzduch.
https://www.marianne.cz/zdravi/lesni-terapie-aneb-prochazka-prirodou-s-terapeutickym-ucinkem
https://www.denik.cz/pro-zeny/proc-jsou-prarodice-duleziti-20210113.html
https://www.spektrumzdravi.cz/rozvoj-osobnosti/arogance-jako-maska-vnitrni-nejistoty-jake-jsou-jeji-dalsi-priciny
