Článek
Úplně normální ráno. Vstanu a neopařím se čajem. Bodejť by jo, když si rád dám jako životabudič pořádného turka, a to ani nemusím jet na drahou dovolenou k moři. Žena vstává levou nohou. Je nabručená, ani nevím proč. Jóó, teď mi to došlo. Náš známý PMS! Stejně mi to pořád jako chlapovi nejde do hlavy, že ty naše ženy nálady střídají, jak na běžícím pásu. Jen humor. Můj. Blbý, ale aspoň něco. O hormonech vím své.
Jak se tak doma míjíme, já s hrnkem v ruce a hlavou už v práci, děti blázní, ječí, nechtějí do školy ani do školky, žena neví, co dřív, jestli je obléknout, zkontrolovat tašky, svačinu, mně, jestli nemám náhodou špinavou mikinu a jestli a jestli. Pozoruji to dění u nás doma s nadhledem mušky ze Zlatovlásky. Ani nemusím vybírat moji lásku. Tu mám totiž už doma.
A teď se to stalo. Matýsek se posral, chce se mi říct hláška z českého filmu paní Poledňákové. Jen se nepo Matýsek, ale náš Šimon. Mamí, tatí! A čas nás honí. Přijdeme pozdě do školy, do školky, do práce. A ještě si vystát tu kolonu aut na přecpaných silnicích. No co, stane se, říkám si. Nahlas. Hold si ucrnknul do kalhot. Zachovávám stoický klid. Žena šílí.
Letíme ze schodů, bydlíme v patře. A najednou bác, rána jak z děla, kabelka a veškeré nutné vybavení v ní, jako je rtěnka, balzám na rty, hřeben, zrcátko, zápisník, pero, sušenky, jemně perlivá voda a další velmi nutné a nepostradatelné ženské věci se kutálí ze schodů dolů a za nimi má žena. A její vyděšený výraz hovoří za vše. „Miláčku, jsi v pořádku?“ ptám se. „Ty pitomče,“ (to mi říká velmi často, když mi chce vyjádřit svou lásku ke mně) „Asi mám zlomenou nohu, nemůžu se na ní postavit, vez mne do nemocnice! Ale napřed obstarej děti!“ Povely, které plním okamžitě. Zázraky až pak.
Plán je následující: Šimon do školky, Ríša do školy. Žena na pohotovost. Já do… Volám do práce, že si beru dovolenou. Na pohotovosti letím pro vozík a do něj usazuji moji ženu. Vezu ji k ambulanci. A na té trase potkáváme jejího bývalého. „Ahoj, koukám, máš servis All inclusive!“ volá na ni bývalý. Toho času zaměstnanec chirurgie, aby ne, když je to doktor. Nejraději bych ho z těch schodů strčil místo mé ženy. „Ahoj, no, spadla jsem“, odpovídá má žena potichu a svíjí se bolestí. „Budu Tě čekat na sále a těším se!“ odpovídá jí bývalý. To už bych ho z těch schodů přímo nakopl. Ale můj stoický klid nikdo nenaruší. Jsem cvičený. Na maléry. A chlap do nepohody. Proto si mne taky žena vybrala místo něj.
Co následovalo? Karma zadara. S ženou jsme se museli smát. Ale nejsme škodolibí, to ne. Jsme hodní a přející lidé a všem jen to dobré! Jsme v čekárně a žena úpěnlivě prosí sestřičku, ať už ji pan doktor vezme, že ji to nesnesitelně bolí. V tu ránu přiběhne další sestřička, objevila se ani nevíme odkud a volá. „Potřebujeme doktora a vozík, primář nám zakopl u výtahu a asi má něco s rukou!“. „Na sále ho musí někdo zastoupit, asi to bude chtít sádru!“ A my jsme se s ženou na sebe podívali a vyprskli jsme smíchy. A pak jsme se na sebe důstojně podívali, mlčky jsme si vynadali, co jakože se smějeme cizímu neštěstí a dali si pomyslných pár facanů. Ale žena byla ráda, že ji nebude na sále operovat její bývalý a já byl šťastný, že ji na sále nebude operovat její bývalý. To je, co? Dvakrát po sobě ta samá slova. Schválně. Protože je to tak. Oba dva jsme byli rádi, že její bývalý je mimo provoz. Alespoň pro tuto chvíli, která je důležitá pro naše spokojené manželství.
A tak vlastně vše dobře dopadlo. Manželství dál funguje jak má, žena je zdravá, stále má nálady před i v PMS, děti ječí, blbnou, já pomáhám jak mohu a zachovávám teplo u rodinného krbu svým stoickým rozvážným klidem a humorem. Někdy sice na zabití, ale mají mne rádi. A já je.
https://www.zdrave.cz/zlomenina/zlomeniny-kosti/
https://www.ordinace.cz/clanek/zlomeniny/
