Článek
I takoví klienti jsou ve stacionáři pro postižené dospělé lidi. Jedna z klientek mi dala jako chlapovi opravdu zabrat. Psychicky. Jsem rád, že jsem to ustál a celou situaci zvládl, protože zpětně ji vyhodnocuji jako jednu z nejtěžších.
Klientka, kterou ráno přivedla její maminka v půl osmé a odpoledne po obědě si pro ní přišla. Nebyla tedy z těch, které by zůstávaly až do pozdních odpoledních hodin. Na první pohled byste ji vyhodnotili jako úplně normální ženu. Dospělá ženská, která měla sice tik očí, nedokázala se dívat druhému člověku přímo do očí, věčně se dívala do boku a přitom hodně povídala a povídala, jakoby odpoutávala pozornost od vlastního „já“. Nevím jak jinak ji popsat, snad se mi podařilo.
A její každodenní činnost byla od rána až do oběda vyšívání a šití. Byla velmi bystrá v komunikaci, na vše měla hned odpověď, pusu opravdu nezavřela. Takže ty čtyři hodiny dopolední byly docela náročné pro nás všechny zaměstnance, kteří ji zrovna měli na starost. Představte si místnost , kde uprostřed je velký stůl, okolo něj asi šest židlí a šest klientů. Každému z nich se musíte věnovat naplno a věnovat jim spoustu energie. Někdo si jen tak potichu něco maluje, další pracuje s keramickou hlínou a tvoří si třeba talířek, další si vystřihuje obrázky z časopisů a tahle klientka uměla jen vyšívat, anebo velkou jehlou, která byla spíše tupá, šila k sobě dvě látky. Když přišla řada na mne a musel jsem zúročit veškeré své zkušenosti, pak jsem se na tento den připravoval tak, že jsem si večer pustil nějakou komedii, abych si odlehčil psychiku. Každému klientovi jsem se věnoval jak nejlépe jsem uměl a dokázal. Jeden se chtěl pořád chlubit a ukazoval mi, co hezkého nakreslil a vy jste mu nemohli jen tak říct - máš to moc pěkné (tykali jsme si všichni, i když jsem k nim měl úctu), ale musel cítit, že je v oboru malůvek opravdovým mistrem, nad kterého není. Další klient nechtěl být rušen. Další byl zapatlaný keramickou hlínou a věčně se rozčiloval, že mu nejde talířek vyrobit a že za chvíli bude oběd a on ho nemá dokončený. A vy jste museli zachovávat klid a psychicky je ladit na pozitivní vlnu a ještě krapet toho humoru zakomponovat tak, aby to nebylo násilné či umělé.
A teď ta má klientka. Říkám má, protože mi dala zabrat. Povídá a povídá až vás z toho hlava praští. Musíte vnímat i ostatní. A ona vyžadovala veškerou pozornost, protože vše co říká je přece strašně důležité a vy jí musíte dávat najevo, že ji opravdu berete vážně a rozumíte všemu, co povídá. Jenže ve skutečnosti povídala pořád dokola asi pět naučených vět. Ani je nebudu zde psát, nejsou důležité pro příběh. Co chci zde říci, že když čtyři hodiny slyšíte pět vět stále dokola, máte pocit, že vybuchnete. A klientka jako perpetum mobile vyšívala stylem - vyšila křížek a vypárala ho. Vyšila a vypárala. A věčně se rozčilovala, že jí to nejde. Její postižení jí nedovolovalo překročit hranici vyšitých alespoň dvou křížků vedle sebe. A na konci dopoledne měla vyšité - nic. A povzdechla si : „Tak zase zítra.“ A tak probíhala její návštěva stacionáře. Maminka ji tam vodila asi 2× někdy i 3× týdně. Když zrovna nevyšívala, snažil jsem se její ruce zaměstnat šitím dvou látek k sobě. Tupá jehla, aby si neublížila, ale kterou dokázala látky v pohodě propíchnout a zatáhnout tlustou nit. Víte, jakou radost měla z toho, když se jí podařilo udělat alespoň deset stehů? Neskutečnou. A jak se mne snažila vydusit?
Bohužel i to se stává. Ukradla jedné klientce z tašky peněženku. Všichni jsme o ní věděli, že má tyto sklony, byla nemocná. A tak jsem samozřejmě očima hlídal každý její pohyb, abych předešel střetům mezi klienty navzájem. To se pak občas stalo, že na sebe začali „štěkat“, hádat se, nerozuměl jim nikdo, ale jejich gesta hovořila jasně. Ta klientka úplně vklidu šla k jedné z tašek, začala se v ní přehrabovat, vytáhla z ní peněženku a strčila si jí do své kabelky. A šla naprosto s klidem a úsměvem na tváři si zase sednout a vyšívat a mluvila a mluvila. Já v tu chvíli zapojil veškeré mozkové závity a snažil se vymyslet způsob, jak toto vyřešit tak, aby klientka nedostala nějaký záchvat vzteku či co. A tak jsem na to šel šalamounsky. „Jde ti to dobře,“ řekl jsem jí a pochválil ji v její činnosti. „Ale tu peněženku raději vrať, tvoje kamarádka by byla moc smutná. Víš?“ řekl jsem jí a čekal na reakci. A ona přestala mluvit, vyšívat, upřeně se na mne zahleděla a říká: „Jakou? Já nic nevzala!“ Hmmm, pomyslel jsem si, co teď. „Víš co? Uděláme obchod. Já se jako nebudu dívat, kamarádce nic neřeknu a Ty nenápadně vrátíš to, cos asi našla úplnou náhodou zase zpátky, protože to byl jen omyl, že jo, to se může stát každému,“ pokračoval jsem v komunikaci. Zkrátím to, abyste mi tady neusnuli nudou. Po asi půl hodině nenápadného přemlouvání ji nenápadně vrátila zpět do tašky odkud ji vzala. A strašně nadávala, že přece není zlodějka a jak ji nespravedlivě obviňuji. Veškerou energii směřovala ke mně tak, abych se s ní slovně utkal v boji.
Jenže. Já jsem vyzbrojen! Láskou, empatií, trpělivostí a pevnými nervy. Ale domů jsem přišel vycucnutej a vyždímanej jak hadr. A stejně se na ni vždy těším. Jsme hold parta lidí, kteří se mají rádi. I když každý svým způsobem bytí.
https://www.wikiskripta.eu/w/Ment%C3%A1ln%C3%AD_retardace
https://zdravi.euro.cz/clanky/mentalni-retardace-stupne-projevy/
