Článek
Jsme jedna velká rodina
Jedu ráno do práce. Autem. Ojetým. Klepe to v něm, občas chcípne. Také už má cosi za sebou. Jsme parťáci. Nenecháme jeden druhého ve štychu. Kruci! Zase červená! Už stojím na třetích semaforech. To mi chce říct „ten nahoře“ jako co? Nespěchej do hrobu? Kochej se? Tak jo, kámo. Sorry, ale jsi můj kámoš! Nejlepší a nejvěrnější! Tak jsem hold použil familiérní výraz. Snad nebudu po zásluze za tu drzost potrestán. Konečně parkuji. A otevírám dveře od stacionáře. „Baf“, vybafla na mne jedna klientka a já se „jako“ šíleně leknul. Ona se hned začala zase šíleně smát. Šílenství ale není na místě. Je to náš každoranní rituál. Ona bafá, já se lekám. Ona má radost, já mám radost, že ona má radost a oba dva máme radost, že máme oba dva radost. Tak a teď mají hejtaři žně. To je čeština, co? Ostatní klienti jsou už v místnosti a čekají, až budou ručičky hodin na místech, na kterých mají být. Dvanáct a osm. Den začíná.
Nečekaná návštěva a reakce klientů
Povídáme si, co jsme zažili minulý den. Každý klient má možnost se vyjádřit. Některým to jde zlehka, drmolí slovo od slova a není mu rozumět. Další klientka se zakoktává, zadrhává, netrpělivě čekáme, až vysloví konečně slovo a úplně si nahlas oddechneme, když se jí to podaří. Znáte to, někteří, ten pocit, když fandíte sportu, čekáte, až konečně váš favorit dá gól, zatínáte dech a oddechnete si teprve ve chvíli, kdy mičuda je nejlépe v bráně (nebo klidně i mimo), ale hlavně, že se začíná opět hrát dál? Tak to je přesně ono. Další klient si mumlá něco pro sebe, co bude mít k obědu, další klientka nemluví, neumí po těžké obrně a tak bych mohl pokračovat do aleluja. Najednou se otevřely dveře a kolegyně nese v náručí štěňátko. Svoje vlastní. „Hele, co jsem vám přinesla ukázat“, povídá a představuje malinkatou psí slečnu. „Jmenuje se Kikinka“, pokračuje v představování. Všechny obličeje se úplně rozněžnily. Pozoroval jsem klienty s různými postiženími, jak takové malinkaté psí stvoření dokáže vyvolat ty nejněžnější emoce. Teď! Teď, v jediný okamžik jsme jedna velká rodina. Srdcaři. Empati. Lidé. Chce se mi, jako chlapovi, až brečet, ale přece se nenechám emotivně rozhodit jedním silným okamžikem. A už to začíná. Jeden podruhém si Kikinku hladí, berou ji do náruče, smějí se, když jim malinkým jazýčkem olízne nos. Klientka po těžké obrně si ji neobratně hladí zkroucenýma rukama a vydává své zvuky, kterými vyjadřuje nadšení, radost. Tak tohle je příklad té nejlepší duševní terapie. Vůbec se nedivím, že existuje i odborný název - canisterapie.
Jaký je závěr ?
Kdo by čekal dlouhé filozofické povídání, bude zklamán. Kdo má srdce, mozek na správných místech a správně je používá, tomu stačí jednoduše slovo - LÁSKA.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Canisterapie
https://cnn.iprima.cz/mentalne-postizenym-lidem-mame-pomahat-tak-aby-si-nakonec-pomohli-sami-rika-odbornice-195499
