Článek
Na počátku bylo slovo, chce se mi napsat
Před lety jsem pracoval v jiné oblasti než dnes. Nastala chvíle, kdy jsem měl ukázat, co ve mně je. Zda umím jednat. A dohodnout kontrakt. Měl jsem domluveno jednání v jedné firmě, která se zabývá výrobou ze dřeva. Nábytek, bytové doplňky, dokonce i podlahové krytiny a jako bonus vám doporučí kontakt na umělce, který vytváří dřevěné sochy. Na jednání jsem přišel s předstihem, vědom si důležitosti a vzácnosti času, který mi byl dán k projednání mé představy. Dopředu mají zabukováno mnoho klientů. Firma si zakládá na solidnosti, rychlosti, preciznosti a hlavně drží slovo. Věděl jsem tedy, do čeho jdu a myslel jsem si, že odejdu spokojen a s vizí zdárného výsledku. V tomto jsem se nemýlil. Byl jsem navýsost spokojen.
Nečekaná situace si žádá improvizaci
Během jednání mi slzely oči a začal jsem smrkat, kýchat, malinko se mi špatně dýchalo. Blbče, vynadal jsem si v duchu, zapomněl sis vzít ráno kapky na alergii. Venku to kvete, včely mají napilno, těším se už na jejich med. Pylová sezóna je v plné polní. A já jako žoldák chrchlám, kýchám, teče mi věčně z nosu. Musím to období vždy jen přežít. Takže první myšlenkou jsem si vynadal. Druhou myšlenkou jsem zbystřil. Lidé, se kterými jsem jednal, začali být značně nervózní, zvonil jim mobil, no, lépe řečeno vibroval na stole, jsou to profesionálové a měli ztišený zvuk. Viděl jsem, že se děje něco, co se dít asi nemá. Najednou se otevřely dveře a vběhla vyplašená sekretářka s jediným slovem „Hoří!“ Aha, tak to nebyla jen senná rýma a alergie, ale nenápadný kouř z chodby. Člověk to ani pořádně necítí, když má zacpaný nos a dutiny. Jednání skončilo. Nebylo mi dovoleno odejít dveřmi, prý někde začalo hořet a po chodbách to není bezpečné. Hasiče jsem slyšel houkat, to mi evokovalo mé klukovské sny - být hasičem, kromě kosmonauta a popeláře. Neměli jsme čas ani se rozloučit podáním rukou, hasiči se objevili a jasný příkaz zněl: „Z okna!“ Jsem statečný jinoch a ne žádný poseroutka - pomyslel jsem si ve chvíli, kdy se okno otevřelo a ze třetího patra jsem měl vytvořit můj dosavadní rekord ve volném pádu. „Nebojte se a skočte, skočíte do měkkého, nebojte!“. Mozek mi vypnul, mysl se zastavila v čase a já skočil. Ejchuchú, mám to za sebou! Jsem borec! Tohle budu vyprávět dětem a chlapům v práci. Zůstalo jen při vyprávění dětem. Chlapi v práci se to nějakým záhadným způsobem dozvěděli a než jsem jim svůj hrdinský příběh stačil povyprávět, dělali si ze mne srandu. „Tak co, ty náš parašutisto! Tak co, ty náš kosmonaute! Dostal jsi kopačky? Žes skákal z okna? Prý jen ve spodkách! To musela být scéna, jak z dobrého filmu, že jo! Tyhle a další poznámky jsem musel strávit jeden den. Další den už se chechtaly i kolegyně a byl jsem považován ne za hrdinu, ale za nenapravitelného nevěrníka, který skáče z okna, šplhá z balkonu do nižšího patra po prostěradle. Nestačil jsem se divit jejich fantazii, jak jeden po druhém z mých kolegů a kolegyň si takovou nečekanou situaci dokázali opepřit. Osolili mi to tak, že na poradě první bod jednání byl: „Skok z okna našeho kolegy a úspěšně uzavřená smlouva! Takto se u nás pracuje a plní plán. Jsi náš vzor, Jirko!“
https://www.katalog.cz/magazin/etika-v-podnikani-proc-je-tak-dulezita-a-jak-ji-aplikovat-v-kazdodennim-rizeni-firmy/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hasi%C4%8D
