Článek
Můj syn odešel velmi brzy
Nespravedlnost nebo spravedlnost života? Neumím se s jeho odchodem vyrovnat. I když mne na to „ten nahoře“ připravoval dlouho a dal mi ve vší laskavosti čas, abych se s blížícím skonem mého syna vyrovnal a byl mu do poslední chvíle oporou, nestačilo to. Proklínám každou zmarněnou sekundu, kterou jsem strávil například na toaletě, v koupelně, počítal jsem každou vteřinu mého života, kterou jsem mohl mému synovi věnovat raději, než třeba sekat trávu, štípat dříví, skládat uhlí, aby má rodina měla doma teplo a mé děti a žena byli všichni zdraví. Syn byl moje všechno. Parťák do pohody i nepohody. Mrcha rakovina si ho vzala a nehleděla na mé otcovské city. Nehleděla na to, že si bere život úžasného člověka. Hodného. Každý ho měl rád. Bylo mu 25 let. Krásných dvacet pět. Život měl před sebou. Za sebou jeden vážný vztah. Byl zamilovaný až po uši. Jeho dívka si však vybrala na svou životní cestu jiného muže. Byla to její dobrovolná volba. Můj syn byl plný lásky, které se říká bezpodmínečná. Přál jí to. Sám zažíval bolest na srdci, ale byl statečný a navenek nedal na sobě nic znát. Jen já vím, že občas v noci uronil slzu. A ne jednu. Ráno však vstal s úsměvem na tváři. Můj syn odešel a já nevím, jak bez něj žít dál.
Bolest, které se neumím zbavit
Jsem stále otec dalších dvou dětí. Ale bolest, která mnou prostupuje s prvním kuropěním a je nekončící, té se nemohu zbavit. Bolí to, jak čert. Rve mne to zevnitř, nemohu dýchat, dusím se. Chci umřít a jít za ním. Tohle cítím od rána do večera. Mé děti a žena mne potřebují silného. Snažím se. Ale bojuji sám se sebou. Nejraději bych utíkal pryč do světelného tunelu, kde nikdo není, jen ticho, tajemné tiché postavy kolem mne se pohybují s pokorou, klidem, smířením. Nechci se vracet do normálního života mezi lidi. Chci být sám. Chci najít okamžitě, včera bylo pozdě, ve své duši klid. Chci pochopit mé city. Chci uchopit mého syna do náruče a stisknout ho. Cítit jeho dech. Dech, který už nikdy neuslyším, když spí. Občas chrápe.
Jak mám žít dál?
Nenávidím život. Nenávidím smrt. Nenávidím rakovinu. Nenávidím spravedlnost. Nenávidím sebe, že jsem tady zůstal a on mi odešel a nevrátí se mi. Pocity, které zažívám dnes a denně. Rozum mi říká, to přebolí, chce to čas. „ČAS“. To je jen pojem. Čas neexistuje. Jak dlouho? Kdy ta bolest skončí? Kdy se alespoň otupí? Chci sprostě nadávat, řvát! Nadávám a řvu, ale v přírodě, kde mne slyší jen ptáci, ježci, komáři, pavouci, srnky, datlové a všechna živá stvoření ze zvířecího světa. Slyší mne stromy, které mají už desítky křížků zaznamenaných ve svých kmenech. Slyší mne "ten nahoře"? Neodpovídá na mé otázky! Proč mi ho vzal tak brzy? Proč zrovna jeho? Proč ne nějakého zločince, zloducha? To je vyšší spravedlnost? Doprčic, já jí nerozumím! Jdu do kostela. Hledám „vyšší“ pomoc. Nenalézám. Nalézám jen ticho. Věřící. Většinou staré lidi. Čemu věří? Komu věří? Bůh? „Něco“ co nelze uchopit? Utápím se v samotě. Nic než osamění, nicotu v srdci, nicotu bytí necítím. Kdy to skončí? Musím žít dál. Vím to já a ví to i můj syn „tam nahoře“. A slyším ho jak mi říká: „Tati, ty to zvládneš, já ti věřím, mám tě rád.“ A já, chlap, otec, manžel - bulím. A sbírám sílu. Pro mé dvě děti. Pro mou ženu. Pro sebe. Chci se z té bolesti vypsat. Nejde mi to.
https://sancedetem.cz/smrt-ditete-bolest-na-kterou-clovek-nema-byt-sam
https://www.prozeny.cz/clanek/jak-se-vyrovnat-se-smrti-ditete-19184
https://www.novinky.cz/clanek/zena-zdravi-smrt-ditete-je-trauma-ktere-nikdy-nezmizi-40048135
