Článek
Tohle mne jako chlapa dostalo. Skoro až na kolena. Poklekl jsem před silou, která je viditelná na první pohled.
Naše Amálka. Holka jako lusk. Tmavé vlasy nakrátko ostříhané a má autismus.Těžší formu. Má svůj svět a běda, jestli do něj vstoupíte bez dovolení. To je oheň na střeše. Řev, záchvat, mlácení o zem, házení vším, co jí přijde do ruky.
A tak jsem vymyslel na ty její chvilky hru, která ji vždy stoprocentně zklidní. Když jsem její řádění viděl poprvé, jen jsem tiše pozoroval. Věnovaly se jí mé kolegyně, které si s ní nevěděly rady. Jen dělaly vše, aby si holka naše neublížila. Jejich plán A nevyšel. Nastoupil můj plán B. A že jsem odpůrce jakéhokoli plánování! Totalitní pětiletky mi fakt stačily k tomu, abych měl jasný názor na plánování čehokoli.
Koupil jsem koš na basketbal. A připevnil ho ve velké místnosti na stěnu. Místnost, kde všichni klienti trávili čas odpočinku. Nakoupil jsem molitanové míčky. A nastal okamžik pravdy. Buď Amálka bude v záchvatu mlátit a házet vším možným a my budeme chytat a shýbat se a cvičit skoky, anebo se stane zázrak a budeme se smát a Amálka se uklidní.
Měl jsem připraveny míčky. A byl připraven asistovat. Sportovnímu výkonu, který nemá ve stacionáři konkurenci. Amálka, záchvat a já jí nestačil do ruky dávat molitanové míčky a řval s ní! „Góól, hurá, trefa!“ A s Amálkou a s řevem jsem házel míčky do basketbalového koše a Amálka taky. Že se netrefila ani jednou? No a? Všichni se chechtali, já vyřvané hlasivky a Amálka? Ta se vyřádila, zasportovala, zklidnila a nakonec propukla v huronský smích. A za to to stálo. Košíková je naším nejoblíbenějším sportem .
