Článek
Česká republika (tedy každý z nás) každoročně platí miliardové pokuty za nedostatečnou recyklaci plastů, jen za letošní rok to bude více než 2,5 miliardy. Odpadové firmy přesto trvají na tom, že současný systém třídění a recyklace výborně funguje. Aby také ne, když z něj profitují. Nejnovější taktikou boje proti zavedení zálohového systému je okopávání kotníků Ministerstvu životního prostředí (MŽP) a obviňování ministra, že podléhá tlaku nápojových firem. Skutečnost je taková, že Česká republika bude kvůli neplnění recyklačních cílů EU POVINNA zálohový systém zavést v každém případě, nejpozději kolem roku 2028. Čím dříve začneme zálohovat, tím dříve zefektivníme celý odpadový systém, který v současnosti plýtvá cennými materiály i penězi nás všech.
Je naprosto vypovídající, že subjekty, které do systému nakládání s nápojovými PET lahvemi a plechovkami finančně přispívají (tedy nápojové firmy), jsou pro jeho inovaci a větší efektivitu, kdežto subjekty, které ze systému profitují a vysávají z něj peníze pro svůj zisk (odpadové společnosti), by chtěly zachovat aktuální stav. Navíc odpůrci zálohování, ani samy odpadové společnosti, doposud nepředstavili žádnou jinou cestu, jak splnit recyklační cíle, ke kterým jsme se jako ČR zavázali. Ona totiž žádná jiná cesta ani neexistuje, jak vidíme po celé Evropě.
Články s titulky naznačujícími, že ministr životního prostředí Petr Hladík „jde na ruku nápojovým firmám“, jsou tak zoufalým pokusem o odvedení pozornosti od vlastních zájmů. Je přeci zcela logické, že pokud se plánuje tak velká a zásadní inovace jako je zálohový systém a cirkulární recyklace, je naprosto nezbytné provést důkladné průzkumy a analýzy a pochopit fungování stávajícího systému do všech detailů. Ministerstvo životního prostředí se tedy správně zajímá o to, jak současné nakládání s odpady reálně funguje a hledá objektivní data, aby mohlo rozhodnout informovaně.
Stejně tak je správné, že výrobci nápojů chtějí vědět, jak je nakládáno s obaly, které uvádějí na trh. I oni mají zájem pochopit, kam jejich PET lahve a plechovky ve skutečnosti putují a zda se skutečně recyklují tak, jak by měly. Je proto zcela pochopitelné, že se výrobci zapojili do experimentu, který přinesl překvapivá, a bohužel velmi znepokojující zjištění: jen čtvrtina sledovaných PET lahví se dostala po třech měsících k recyklaci, a dalších 40 % lahví zůstalo „viset“ v systému a jejich další osud je nejistý, některé putovaly rovnou na skládku.
Tato data jasně ukazují, že současný systém nefunguje, jak je odpadovými společnostmi deklarováno. Slepě důvěřovat číslům odpadových firem, které mají v systému vlastní zájmy, nelze. Z toho důvodu je správné, že se MŽP zajímá o data také z jiných zdrojů. Zavedení zálohování totiž není jen otázkou inovací, ale i odpovědnosti k životnímu prostředí a efektivnímu využití zdrojů.
