Článek
Ta úvaha je celkem jednoduchá. Aktuálně máme profesionální armádu, která čítá něco přes dvacet tisíc profesionálních vojáků. Pak tady máme desítky tisíc bývalých vojáků, kterým ale až do penze stát vyplácí slušné výsluhy. Ti by se tedy dali považovat za jakousi železnou zásobu, občanů, kteří umí vládnout zbraněmi, a jsou povolatelní ze dne na den. A pak je potřeba vytvořit model, díky kterému by se armáda pravidelně občerstvovala novými branci.
Sice tady velká část vlastenců horuje za povinnou vojenskou službu pro mladé, ale to je v dnešní době dost pitomý nápad. Ta děcka totiž mají ony kompetence, které my staří nemáme tak rozvinuté. Počítačové znalosti a naučené automatismy v elektronickém světě. To by byla pro národ škoda, aby mladí s těmito znalostmi chodili do války. Ty bychom si naopak měli hýčkat a chránit si je pro budoucnost.
Koho tedy vzít do první linie? Tak samozřejmě jako první se nabízí oslovit a naverbovat všechny ty, co mají v profilovce na sociálních sítích českou vlajku! To jsou nepochybně vlastenci srdcem i duší, z nichž by docela jistě málokdo odmítl - jít bránit naši vlast. A jako benefit, když by se zrovna neválčilo, by byly kurzy pravopisu. Ať umí pořádně tu mateřštinu (viz níže). Vlastenci.
A pak by se verbovalo podle toho, kdo kolik odvádí daní. Protože by taky byla pitomost poslat do války někoho, kdo tady vydělává, zaměstnává občany a platí daně. Toho bychom si taky měli chránit. Takže, ideálně bychom měli verbovat do armády zdravé nezaměstnané, co berou sociální dávky, a pak odvádět brance podle věku a výše, respektive níže daní. Neplatíš daně, můžeš to společnosti vrátit jinak.
Petr Vrabec, publicista
Pozvánka
