Článek
Pamatujete na Chcimíry? Doporučovali prezidentu Zelenskýmu, aby se Ukrajina vzdala. Aby nepřilívala olej do ohně a zabránila tak dalšímu zabíjení lidí. Teď, když Ukrajinci začali dobývat ruská území, naši Chcimíři mlčí. Přitom by měli začít doporučovat Putinovi, aby se vzdal a nepřilíval olej do ohně, že? Nebo to je jiná situace? V čem?
Není, jen ti lidé mají buď vymyté mozky ruskou propagandou nebo se jim hodí ruská propaganda k prosazování vlastních politických cílů. Což je o to odpornější. Protože to se jednoduše nazývá – kolaborace. Rusko nás totiž označuje za nepřátelskou zemi. A kde se tady vzali, tito milovníci postbolševického Ruska?
Příklad z osobně-profesionálního života. S jedním z pionýrů proruských a dezinformačních kampaní jsme jako novináři na konci devadesátých let chodili na pivo k Tygrovi. Tenkrát nám ty „Cíťovy“ řeči o panslavismu, slovanských národech a pravoslaví připadaly neškodné až směšné. Po zásahu U Holubů v roce 1995, kdy policie zadržela a vykázala ze země špičky ruské mafie, jsme totiž měli dojem, že s Rusy už to máme „já pán, ty pán“.
Jenže. Na konci devadesátých let se do čela Ruské federace dostal důstojník KGB Vladimír Putin. A začala cesta Ruska k dnešní totalitě, plná mrtvých politických oponentů samozvaného cara. Roman, vulgo Cíťa, tehdy začal vydávat knihy o slovanském propojení národů v rámci Evropy, respektive podle svých slov založil spolu s Igorem Střelcem akciovku Český národní fond kultury a ta vydávala tyto podobně laděné knihy. Následně se tenkrát Roman stal ještě šéfredaktorem časopisu Ikona. To byl časopis pravoslavné církve u nás a vydávat ho měla společnost Stig. Kolem které se taky děly divoké věci! I tam Roman figuroval s Igorem Střelcem. Ten byl navíc tajemníkem této církve.
Igor Střelec, s krycím jménem Tomeček, byl před rokem 89 důstojník StB na odboru kontrašpionáže. Po revoluci překvapivě ještě nějakou dobu pracoval na vnitru, pak se ale objevil v Interconexu. To byla v devadesátých letech společnost plná lidí z StB a KGB a která vytunelovala tzv. litoměřické investiční fondy. Jeden z těchto „manažerů“ pak stál i u zrodu Zemanovy nové partaje Strana práv občanů. Což ale nebylo překvapivé, protože tehdejší Zemanova pravá ruka, Miroslav Šlouf, bývalý komunistický vysoký funkcionář, tady lobboval za ruský Lukoil. Spolu se svým obchodním partnerem Martinem Nejedlým. A spolu pak měli Stranu práv občanů napumpovat „svými“ penězi na předvolební kampaň.
Na konci první dekády nového tisíciletí se Roman dostal i do politiky, jako asistent senátora Antla. Poté, co na to v 2009 Jan Hrbáček v Týdnu upozornil v souvislosti se zprávou BIS, která varovala před pronikáním ruského vlivu i do politiky, senátor Antl s Romanem Wimmerem ukončil spolupráci.
Roman Wimmer byl v Česku jedním z mnoha takových ostrůvků. Když jsem začal v naší družině novinářů na to upozorňovat, začal se mi vyhýbat, ale o to víc pomlouvat. Klasika. Kdo z novinářů se s ním dál stýkal už tedy nevím. Tady je ještě nutno přidat, že se spojil s firmami na grantové poradenství a pomáháním se získáváním nejrůznějších dotací si budoval síť loajality.
A tady jsme u úhelného kamene. Proč se někteří a často i velmi vzdělaní a chytří lidé pouští do spolupráce se současnou ruskou federací nebo do její veřejné obhajoby, a to i v takových případech jako byl masakr v Buči? Třeba takový Roman si nasekal megadluhy při neúspěšné produkci muzikálu. A musel je splácet. Aspoň tak to prezentoval jako svou omluvu. Dále, byly zmíněny dotace. Nejen Čapí hnízdo je ukázkou, jaké věci se v čerpání dotací také dějí. A při takových projektech na hranici zákona jsou pak autoři takových projektů značně vydíratelní.
Nebo někteří významní podnikatelé. Zjednodušeně řečeno, mohli dostat „neoficální“ peníze na rozjezd podnikání, na rozvoj podnikání, nebo na umoření ztrát u nepovedeného podnikatelského záměru. Ale co je nejčastější? Vydírání se sexuálním a rodinným podtextem. (I proto zřejmě ta mediální bitva za tradiční rodinu.) Skrývaná homosexualita, pedofilie, skrývané nemanželské vztahy nebo dokonce děti. Nebo prostě jen ten klasický pack – drogy, alkoholismus, hazard, prostitutky. Nebo klidně i nezřízený život dospělých dětí. Košatý je strom života. Prostě cokoliv, co by vás mohlo kompromitovat v očích vašich maloměšťáckých spoluobčanů.
A tady pak platí marketingová poučka, že základem je prostě získat opinion makery, dnes se říká influencery. Na ty se nabalí tzv. early takers. To jsou většinou doživotně malí kluci, co se chtějí zalíbit velkým klukům. A pak už se ta sněhová koule valí. A přidá se i bývalá učitelka ruštiny v důchodu. Takže, jestli o někom teď hovořil pan plukovník Foltýn, tak o té první skupině opinion makerů. Dílem asi i o části té skupiny malých kluků. A to s ním, slovy herce Pechy z Pupenda „Souhlasím a podepisuji v plném rozsahu“.
Petr Vrabec, publicista
Post scriptum: Současná Ruská federace se evidentně při své propagandistické válce řídí těmito třinácti zásadami čínského vojevůdce Sun'ca, z jeho doktríny Umění války staré dva a půl tisíce let. Zajímavé čtení.
„Třináct zlatých zásad“
1. Diskreditujte vše, co je v zemi protivníka dobré.
2. Vtahujte představitele vládnoucích vrstev protivníka do zločinu.
3. Podrývejte jejich dobré jméno. Ve vhodné chvíli je předhoďte pohrdání jejich krajanů.
4. Využívejte ke spolupráci bytostí nejpodlejších a nejodpudivějších.
5. Všemi způsoby dezorganizujte účinnost protivníkovy vlády.
6. Zasévejte mezi obyvatele nepřátelského státu vášně a neshody.
7. Stavějte mladé proti starým.
8. Vysmívejte se tradicím vašich protivníků.
9. Všemi způsoby vnášejte zmatek do zázemí, do zásobování a přímo do vojsk nepřítele.
10. Oslabujte vůli vojáků nepřítele bojovat pomocí smyslných písní, hudby a alkoholu.
11. Pošlete prostitutky, aby dokončily dílo zkázy.
12. Nešetřete sliby ani dary, abyste získali informace. Nelitujte peněz, neboť peníze takto vydané se vrátí stokrát.
13. Všude infiltrujte své špehy.
Český fond národní kultury
