Článek
Je noc z 23. na 24. srpna 2001. Airbus A330 společnosti Air Transat startuje z Toronta a míří do Lisabonu. Let TS236 působí navenek klidně. Cestující po vzletu postupně usínají, palubní personál pracuje v běžném nočním rytmu a piloti sledují dlouhý oceánský přelet, při kterém se mnoho hodin neděje nic dramatického.
V kokpitu sedí kapitán Robert Piché a první důstojník Dirk DeJager. Letadlo je moderní, dvoumotorové, určené pro dlouhé tratě. Na palubě je 293 cestujících a 13 členů posádky. Celkem 306 lidí, kteří věří, že se za několik hodin probudí nad Evropou.
Jenže ve 4:38 světového času se začíná psát jiný příběh. V pravém motoru vzniká únik paliva. Posádka o něm neví. Žádná jasná výstraha v kokpitu nekřičí, že letadlo ztrácí tisíce kilogramů paliva. Problém se schovává za jiné údaje, které vypadají technicky, ne přímo životně nebezpečně. Podle FAA letadlo do té doby pokračovalo normálně a při kontrole paliva poblíž 30. poledníku západní délky se množství paliva zdálo ještě v normě.
První signál vypadá jako problém s olejem
Krátce poté si piloti všímají zvláštních hodnot u pravého motoru. Olej má nízkou teplotu a vysoký tlak. To není běžná kombinace. Jenže nejde o zprávu, která by jednoznačně říkala: ztrácíte palivo. Právě v tom je zákeřnost celého letu. Letadlo sice dává posádce indicie, ale žádná z nich sama o sobě nepůsobí jako jasná odpověď. Piloti řeší motorové údaje, komunikují s údržbou a snaží se pochopit, co se děje. Mezitím palivo dál mizí.
Moderní dopravní letadlo je plné systémů, které mají posádce pomoci. V tomto případě ale automatika paradoxně část problému zakrývá. Systém přesouvá palivo tak, aby udržel rovnováhu mezi nádržemi. Jenže když jedna strana ztrácí palivo únikem, takové vyrovnávání může znamenat, že se do poškozené části posílá další a další zásoba. V 5:33 se v kokpitu objevuje upozornění na nerovnováhu paliva mezi nádržemi. To už je vážnější. Posádka se snaží palivo vyrovnat. Otevře propojení mezi nádržemi a začne krmit pravý motor i z levé strany.
Kdyby šlo jen o obyčejnou nerovnováhu, dávalo by to smysl. Jenže tady je pravý motor místem, kde palivo uniká ven. Tak se z problému stává past. Palivo z levé strany, které mohlo letadlu později zachránit delší dolet, se dostává k úniku. Vyšetřovatelé později uvedli, že posádka postupovala podle procedury pro nerovnováhu paliva z paměti a nevzala včas v úvahu upozornění, že při podezření na únik se má použít jiný postup.
Směr Azory
V 5:45 je už zřejmé, že paliva je méně, než by mělo být. Let do Lisabonu přestává být reálný. Posádka se rozhoduje pro odklon na Lajes, letiště na ostrově Terceira v Azorech. Na mapě je to nejbližší záchranný bod uprostřed Atlantiku. Zvenku to pořád nemusí vypadat dramaticky. Letadlo letí ve výšce, cestující většinou sedí připoutaní nebo spí, kabina není plná paniky. Jenže v kokpitu se situace mění minutu po minutě. Zásoba paliva klesá příliš rychle. Kapitán a první důstojník už vědí, že mají vážný problém. Ptají se palubního personálu, jestli je z kabiny vidět únik paliva u křídel nebo motorů. Venku je ale tma a nic jasného vidět není. Oceán pod nimi zůstává černý a letiště na Azorech je stále daleko.
V 6:13 přichází první velký zlom. Pravý motor zhasíná. Nemá co spalovat. Airbus pokračuje už jen na jeden motor. Posádka klesá a snaží se udržet letoun v co nejlepší poloze pro dolet na Lajes. Jenže paliva ubývá i dál. V 6:26 zhasíná i levý motor. V tu chvíli se z Airbusu A330 s více než třemi stovkami lidí na palubě stává obří kluzák. Žádný tah motorů. Žádná druhá šance. Jen výška, rychlost, aerodynamika a rozhodnutí pilotů.
Letadlo jen pár minut po dosednutí na ranvej.
Obří dopravní letadlo klouže k ostrovu
Představa, že dopravní letadlo po výpadku motorů okamžitě padá z nebe, je mylná. Velký Airbus může klouzat, pokud má dost výšky a posádka udrží správnou rychlost. Jenže to neznamená, že je situace klidná. Letadlo bez motorů je těžký stroj, který postupně ztrácí výšku. Každá míle navíc má cenu. Posádka vyhlašuje nouzi. Řízení se přesouvá k přiblížení na Lajes. Podle Aviation Safety Network zhasl pravý motor ve vzdálenosti zhruba 135 mil od Lajes, levý motor později asi 85 námořních mil od letiště. Airbus poté provedl přiblížení bez motorů na dráhu 33.
V kokpitu už nejde o hledání závady. Teď jde o čisté létání. Udržet rychlost. Neztratit příliš výšky. Nedostat se nízko moc brzy, ale ani nepřiletět příliš vysoko. Letiště na ostrově je zároveň spása i poslední zkouška. Když se Lajes konečně objevuje před posádkou, letadlo je stále vysoko. To je lepší problém než být nízko nad oceánem, ale pořád problém. Bez motorů se nedá jednoduše přidat plyn, obejít okruh a zkusit to znovu. Kapitán proto provádí obrat o 360 stupňů a pak další manévry, aby ztratil výšku. Je to práce s energií letadla, ne s výkonem motorů. Na palubě už cestující vědí, že se děje něco vážného. Kyslíkové masky jsou venku, posádka připravuje kabinu a lidé slyší pokyny, které nikdo při běžném letu slyšet nechce. Přesto pořád existuje šance. Letiště je před nimi.
Tvrdý dotek s ranvejí
Airbus se blíží k dráze 33 příliš rychle. Je těžký, bez běžné pomoci motorů a s omezenými systémy. Přistání bude tvrdé. Stroj se dotýká ranveje asi 1 030 stop za prahem, odskakuje a dopadá znovu. Posádka brzdí naplno. Pneumatiky dostávají obrovskou ránu. Osm z deseti pneumatik při dojezdu praská. Letadlo se ale nezlomí, nesjede do oceánu a nezastaví se v troskách. Zůstává na dráze. Všech 306 lidí přežije. Někteří cestující a členové posádky utrpí zranění, hlavně při evakuaci, ale nikdo nezemře. To je při představě Airbusu bez paliva nad Atlantikem téměř neuvěřitelný výsledek.
Z letu TS236 se stává jeden z nejslavnějších případů nouzového přistání bez motorů v historii civilního letectví. Vyšetřování později ukazuje, že příčinou úniku byla prasklina v palivovém potrubí pravého motoru. Vznikla kvůli tření mezi palivovým vedením a hydraulickým vedením. Podle FAA šlo o důsledek nesouladu při výměně pravého motoru, kdy došlo ke kombinaci neodpovídajících částí. Palivové potrubí se postupně poškodilo, až začalo propouštět palivo.
Vyšetřovatelé zároveň upozornili i na postup posádky. Piloti podle závěrů nedokázali problém vyhodnotit včas jako únik paliva a otevřením propojení mezi nádržemi nechtěně posílili ztrátu paliva. Systémy letadla jim přitom nedaly dostatečně jasné a jednoznačné varování, že jde o kritický únik, ne jen o nerovnováhu v nádržích.
Zdroje:
