Článek
Letos jsme s manželem strávili dovolenou na Krétě. Nebyla to naše první návštěva Řecka, právě naopak. Řecké ostrovy máme rádi kvůli atmosféře, jídlu i lidem. Tentokrát jsme ale bydleli v menším letovisku, kde většinu podniků vlastnily místní rodiny a ne velké hotelové řetězce.
Každý večer jsme chodili do stejné taverny. Po několika dnech jsme se dali do řeči s majitelem, sympatickým mužem kolem padesátky, který restauraci vedl společně se svou ženou a synem. Povídali jsme si o turistech, o sezoně i o tom, jak se za poslední roky změnilo cestování.
Prý nás poznají během několika minut
V jednu chvíli se mě zeptal, odkud jsme. Když jsem odpověděla, že z České republiky, usmál se a řekl, že to poznal už při našem příchodu.
Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci. Zeptala jsem se ho, podle čeho to poznal. Odpověď mě překvapila. Řekl, že Češi mají několik typických znaků, podle kterých je personál často pozná dříve, než vůbec otevřou jídelní lístek.
Podle něj si Češi velmi často nejdříve prohlížejí ceny. Ne menu jako celek, ale přímo částky. Teprve potom se zajímají o jídlo. Dodal, že to nemyslí zle, protože chápe, že lidé chtějí vědět, kolik utratí. Jen je to prý něco, co děláme výrazně častěji než například Řekové nebo Italové.
Musela jsem se pousmát. Přesně to totiž dělám také. Když přijdu do restaurace, podívám se nejdřív na ceny. Ne proto, že bych nechtěla utrácet, ale protože chci mít přehled. Najednou mi došlo, že podobně se skutečně chová mnoho lidí kolem mě.
Největší problém nejsou peníze
Pak ale přišla část rozhovoru, která mě zaujala mnohem víc. Zeptala jsem se ho, co mu na turistech obecně vadí nejvíc. Čekala jsem odpověď týkající se nepořádku nebo hlučnosti.
Místo toho zmínil spěch.
Řekl, že mnoho turistů přijde do restaurace s přesnou představou, že se chtějí rychle najíst a odejít. Objednají si během minuty, během jídla několikrát kontrolují telefon a po dojedení hned žádají účet. Podle něj je právě tohle něco, co jde proti řeckému stylu života.
Vysvětloval, že pro místní není návštěva restaurace jen o jídle. Je to čas strávený s rodinou nebo přáteli. Nikdo nikam nepospíchá. Lidé si povídají, objednají si další pití, někdy i dezert, a klidně sedí u stolu dvě hodiny.
Když to říkal, uvědomila jsem si, že má vlastně pravdu. I na dovolené si často neseme tempo běžného života. Máme naplánované výlety, koupání, nákupy a večerní program. Někdy se chováme, jako bychom potřebovali stihnout úplně všechno.
Jedna věc ho mrzí nejvíc
Majitel taverny pak zmínil ještě jednu věc. Prý ho mrzí, když turisté automaticky předpokládají, že se je místní snaží ošidit.
Říkal, že se s tím setkává poměrně často. Někteří hosté kontrolují účet téměř položku po položce a hned hledají chybu. Jiní se ještě před objednávkou několikrát ptají, zda jsou ceny skutečně správné.
Chápu, odkud taková opatrnost pochází. Mnoho lidí už někdy zažilo nepříjemnou zkušenost. Na druhou stranu jsem si uvědomila, jak to může působit z druhé strany. Když někdo celý život buduje rodinný podnik a snaží se hostům nabídnout to nejlepší, asi není příjemné, když k němu lidé přistupují s nedůvěrou ještě před prvním soustem.
Přitom právě tato tavernička patřila k nejmilejším místům, která jsme během dovolené navštívili. Majitel si pamatoval naše jména, zajímal se, jak se nám líbí ostrov, a několikrát nám doporučil místa, která bychom sami nikdy neobjevili.
Odjížděla jsem s jiným pohledem
Po návratu domů jsem na ten rozhovor dlouho myslela. Nemyslím si, že by Češi byli špatní turisté. Naopak. Většina lidí se chová slušně, respektuje místní zvyklosti a snaží se užít si dovolenou bez problémů.
Přesto jsem si uvědomila, že každý národ má určité návyky, které si s sebou vozí i na druhý konec Evropy. Někdy si je ani neuvědomujeme, protože nám připadají úplně normální.
Od té doby se snažím při cestování trochu zpomalit. Když si sednu do restaurace, nechvátám tolik na účet. Víc si všímám lidí kolem sebe a atmosféry místa. Dovolená přece není závod.
A možná právě to byl největší vzkaz, který jsem si z našeho večerního povídání odnesla. Nešlo o kritiku Čechů ani o stížnosti na turisty. Spíš o připomínku, že někdy stojí za to na chvíli vypnout, přestat všechno plánovat a jen si užít okamžik.
Zdroje:
autorský text
