Článek
Většina turistů přiletí na all inclusive s tím, že už se o nic nemusí starat. Bufet od rána do večera, bar do noci, ledničku na pokoji stačí jen otevřít. A pak jsou tu Češi, kteří si i do téhle pohody přivezou kus domova. Doslova. V kufru mezi ručníky a opalovacím krémem se u nich často veze paštika, konzerva s gulášem a lahvička, kterou by celník na první pohled považoval za lék. Emre pracuje jako delegát pro jednu z cestovních kanceláří v oblasti tureckého Side. Za ta léta provedl tisíce českých rodin. A má jasno v tom, čím se jeho klienti liší od ostatních.
„Němci si přivezou knížku. Rusové parfém. Češi si přivezou jídlo. A skoro vždycky aspoň jednu lahev slivovice, i když mají na pokoji bar zadarmo,“ směje se. Není v tom posměch. Spíš upřímný údiv člověka, který tenhle zvyk dlouho nechápal. Proč by si někdo vozil vlastní zásoby na dovolenou, kde má jídla a pití víc, než dokáže sníst?
Konzerva pro jistotu, slivovice na všechno
Vysvětlení je přitom jednoduché. Pro velkou část českých turistů, hlavně té starší generace, není dovolená u moře úplná samozřejmost. Je to investice, na kterou se šetří celý rok. A s ní přichází i opatrnost. Co kdyby dětem nechutnalo. Co kdyby se po cizím jídle někomu udělalo špatně. Co kdyby večer vyhládlo a bufet už byl zavřený.
„Měla jsem v kufru paštiky, rohlíkovou strouhanku a tři konzervy. Manžel se mi smál, ale třetí den dostala dcera z toho horka rozhozený žaludek a byla ráda za obyčejnou bramboračku z pytlíku,“ popisuje Jana, šestačtyřicetiletá maminka z Pardubic, která s rodinou jezdí do Turecka pravidelně.
A pak je tu slivovice. Ta má v českém kufru zvláštní postavení. Nevozí se kvůli šetření, ale kvůli rituálu. Panák na uvítanou, panák na trávení, panák, když se objeví první rýma z klimatizace. Pro mnoho lidí je to lék, aperitiv i kus jistoty v jednom. „Jeden pán mi vážně tvrdil, že slivovice je na všechno. Na žaludek, na nachlazení, na nervy z letadla i na štípance od komárů. Nabízel mi ji prý jako dezinfekci,“ vypráví Emre.
Co na to říká turecká celnice
Tady přichází informace, která se hodí každému, kdo si chce panáka z domova opravdu přivézt. Turecko sice není v Evropské unii, ale je s ní v celní unii, takže pro běžného turistu platí docela rozumná pravidla. Bez cla si můžete do země přivézt jeden litr destilátu nad dvaadvacet procent, nebo dva litry slabšího alkoholu. Jedna obvyklá lahev slivovice se tedy do limitu pohodlně vejde.
Problém nastává teprve ve chvíli, kdy si někdo přibalí slivovice půl kufru. Pokud celník nabude dojmu, že nejde o vlastní spotřebu, ale o malou domácí palírnu na cestách, může zboží zabavit a řešit ho jako přestupek. Pro jednu lahvičku na večerní štamprli se ale nikdo bát nemusí.
S jídlem je to ještě jednodušší. Trvanlivé potraviny v běžném množství pro vlastní potřebu nikoho nezajímají. Konzerva, paštika nebo pytlíková polévka projdou bez mrknutí oka.
Zvyk, který pomalu mizí, ale nevymře
Emre přiznává, že u mladších českých klientů se obsah kufru mění. Dvacátníci a třicátníci už spíš věří hotelovému bufetu a večer vyrazí ochutnat místní kuchyni do města. Vlastní konzervy berou jako historku po babičce.
„Mladí se diví, že to jejich rodiče vůbec vozí. A pak třetí den večer si od mámy stejně rádi vezmou ten chleba s paštikou, protože jim po grilovaném mase už není dobře,“ dodává s úsměvem. Možná to není ostuda, jak si někteří turisté myslí. Spíš zvyk člověka, který zažil dobu, kdy nebylo všechno samozřejmé, a radši si vezme jistotu s sebou. Turecký delegát to po letech vidí podobně.
„Naučil jsem se to mít rád. Když mi český důchodce nabídne kousek domácí klobásy a panáka slivovice, vím, že mě bere mezi své. To se u jiných národů nestává,“ uzavírá Emre. Pravda je nakonec docela hezká. Češi si do ráje all inclusive vozí kus domova ne proto, že by jim něco chybělo. Ale proto, že chtějí mít domov i tam, kde je krásně.
Zdroje:
autorský text, vlastní příběh autorky zpracovaný na základě dovolené v Turecku
