Článek
Do malé restaurace nad přístavem jsme přišli těsně po západu slunce. Bylo teplo, vzduch voněl po grilu, soli a borovicích a já měla přesně ten dovolenkový pocit, kvůli kterému se do Chorvatska člověk vrací. Sedli jsme si ke stolu u zdi, objednali rybu, salát a víno a já byla přesvědčená, že nás čeká jen další hezký večer.
Restauraci vedla žena kolem padesátky. Měla pevný krok, unavené oči a úsměv, který rozdávala spíš ze slušnosti než z nadšení. Mluvila chorvatsky, německy, trochu anglicky a překvapivě i pár slov česky. Když zjistila, odkud jsme, jen kývla a pronesla, že Čechy pozná často dřív, než otevřou pusu.
Nejdřív jsem se tomu smála
Myslela jsem, že bude mluvit o sandálech v ponožkách, paštikách v kufru nebo hlasitém domlouvání u stolu. Čekala jsem nějaký vtip, možná trochu starý, ale neškodný. Jenže ona se neusmála. Řekla, že Češi jsou často milí, ale také hodně nároční na cenu a překvapivě málo vděční.
Podle ní se to pozná hned. Dlouho si prohlížejí menu, nahlas přepočítávají kuny, dnes už eura, komentují ceny tak, aby to obsluha slyšela, a pak si objednají co nejméně. To samo o sobě by jí nevadilo. Každý má jiný rozpočet. Vadí jí prý spíš tón, s jakým někteří hosté dávají najevo, že místní z nich chtějí jen vytáhnout peníze.
V tu chvíli mi nebylo příjemně
Seděla jsem tam a cítila, jak mi tuhne úsměv. Ne proto, že bych se v tom úplně poznala, ale protože jsem podobné řeči už slyšela. Na pláži, v obchodě i u stánku se zmrzlinou. To je drahé. Doma to koupím levněji. Oni už nevědí, co by za to chtěli. A najednou mi došlo, že zatímco my to bereme jako obyčejné brblání, někdo jiný to slyší celý den.
Majitelka pokračovala klidně. Řekla, že nejhorší nejsou ti, kteří šetří. Nejhorší jsou ti, kteří si myslí, že když přijeli na dovolenou, může se kolem nich všechno točit. Chtějí nejlepší stůl, nejrychlejší obsluhu, velké porce, nízký účet a ještě mají potřebu poučovat personál, jak by to mělo fungovat.
Nejvíc ji mrzí nepořádek a arogance
Pak ukázala směrem k terase, kde právě odcházel větší stůl turistů. Na stole zůstaly mokré ubrousky, rozházené pečivo, obaly od dětských sušenek a pod židlí rozlitá limonáda. Nebyli to Češi, to zdůraznila hned. Ale řekla, že přesně podle takových detailů si obsluha pamatuje hosty.
U českých rodin si prý často všímá, že rodiče nechají děti běhat mezi stoly a ještě se diví, když personál požádá, aby je trochu hlídali. Děti jsou děti, dodala, ale restaurace není hřiště. V tu chvíli jsem si vzpomněla na několik situací, kdy jsem sama byla svědkem podobného chování a raději dělala, že se mě netýká.
Jedna věta mě zasáhla nejvíc
Řekla nám, že Čechy nemá nerada. Právě naopak. Mnoho českých hostů se k ní vrací roky, znají se jménem, nosí jí drobnosti z domova a chovají se mile. Jenže stačí pár hlasitých, neohleduplných a věčně nespokojených lidí a pověst se lepí na všechny.
Ta věta mě zabolela víc, než jsem čekala. Protože přesně to děláme i my. Podle jedné špatné zkušenosti odsoudíme celý národ, celou restauraci, celé letovisko. A pak se divíme, že někdo dělá totéž nám. Najednou jsem neměla chuť obhajovat Čechy ani se tvářit dotčeně. Spíš jsem přemýšlela, kolikrát jsme jako hosté působili hůř, než jsme si sami mysleli.
Nejde jen o peníze
Majitelka nám vysvětlila, že restaurace u moře není zlatý důl, jak si někteří turisté myslí. Sezona je krátká, nájmy vysoké, suroviny drahé a personál se shání čím dál hůř. Když pak někdo sedí dvě hodiny u jednoho nápoje, stěžuje si na ceny a nakonec odejde bez pozdravu, není to příjemné.
Neříkala to zahořkle. Spíš unaveně. A právě proto to působilo tak opravdově. Nebyla to žena, která by si chtěla postěžovat na turisty. Byla to žena, která celé léto stojí na nohou, snaží se obsloužit desítky lidí denně a přitom pořád poslouchá, že u nich doma by to bylo levnější, lepší a rychlejší.
Začala jsem si víc všímat
Od té večeře jsem si všímala věcí, které bych dřív přešla. Češi, kteří u stánku hlasitě komentovali cenu zmrzliny. Rodina, která si v kavárně vytáhla vlastní jídlo a tvářila se, že je to normální. Muž, který na mladou servírku mluvil česky stále hlasitěji, jako by mu tím měla lépe rozumět.
Nechci tvrdit, že jsme horší než ostatní. To by nebylo fér. Každý národ má své protivné turisty a každá dovolená přináší situace, kdy člověk ztratí trpělivost. Jenže možná bychom si měli přiznat, že naše pověst nevzniká jen tak. Tvoří ji drobnosti, které děláme automaticky, protože nám nepřipadají důležité.
Dovolená není výjimka ze slušnosti
Ten večer jsme zaplatili, poděkovali a nechali o něco vyšší spropitné, než jsme původně plánovali. Ne proto, abychom někomu dokazovali, že jsme jiní Češi. Spíš proto, že mi došlo, jak málo někdy stačí. Pozdravit. Poděkovat. Nehádat se kvůli každému euru. Uklidit po sobě aspoň základní nepořádek. Nevystupovat tak, že nám někdo něco dluží jen proto, že jsme přijeli utrácet.
Když jsme odcházeli, majitelka nám popřála hezký večer. Tentokrát se usmála o něco upřímněji. Možná to byla náhoda. Možná jen únava polevila. Ale já si ten úsměv pamatuji dodnes.
Od té doby se na sebe dívám jinak
Chorvatsko mám pořád ráda. Moře je stejné, kamenné uličky také a večery u vody pořád patří k tomu nejhezčímu, co si v létě umím představit. Jen už se tam necítím jen jako někdo, kdo si přijel odpočinout. Cítím se také jako host v cizí zemi.
A host by se měl chovat tak, aby po něm nezůstala pachuť. Ne kvůli majitelce jedné restaurace. Kvůli všem, kteří přijedou po nás a budou zase označeni za Čechy dřív, než vůbec stačí říct dobrý den.
Autorka: Michaela, Brno
