Článek
Dovolená má být časem klidu, jenže v některých rodinách se z ní stává každoroční vyjednávání. Jeden chce ležet u moře, poslouchat šum vln a neřešit nic víc než večeři. Druhý touží po chladnějším vzduchu, výhledech, tichých stezkách a pocitu, že se tělo po celém roce konečně hýbe. Na papíře to může vypadat jako banalita. V dlouhodobém vztahu z toho ale dokáže vzniknout tichý spor, který se opakuje každé léto.
Ivana, devětačtyřicetiletá účetní z menšího města na Moravě, to zná dobře. S manželem Petrem jsou spolu přes dvacet let. Vychovali dvě děti, zvládli hypotéku, stěhování, nemoci v rodině i období, kdy se doma řešila hlavně práce a peníze. Nikdy neměli pocit, že by jejich vztah stál na hraně. Jenže jedna věc se vracela pořád dokola. Dovolená.
„Petr je mořský typ. Miluje teplo, pláž, dlouhé snídaně a večery v restauraci. Já jsem po třech dnech u moře nervózní. Potřebuji chodit, dýchat horský vzduch, být chvíli sama a mít pocit prostoru,“ popisuje Ivana. Dlouho se snažili hledat kompromis. Jeden rok Chorvatsko, další rok Alpy. Nebo týden u moře a pár dní v horách. Na první pohled rozumné řešení. Jenže ani jeden z nich nebyl úplně spokojený.
Kompromis někdy znamenal, že si neodpočinul nikdo
Zní to jako drobnost, ale právě dovolená často ukáže, jak rozdílně lidé dobíjejí síly. Někdo potřebuje vypnout hlavu a nehýbat se víc, než je nutné. Někdo jiný si odpočine až ve chvíli, kdy změní prostředí, vyrazí na túru a večer padne únavou do postele. Obě varianty jsou v pořádku. Problém nastává ve chvíli, kdy se jeden snaží několik let předstírat, že mu vyhovuje to, co ve skutečnosti snáší jen kvůli druhému.
Ivana přiznává, že dlouho měla pocit, že by „správná“ rodina měla jezdit na dovolenou společně. Stejně jako sousedé, kolegové a známí, kteří na sociálních sítích sdíleli fotky z pláže nebo z apartmánu. Když se před pár lety pokusila navrhnout, že by s kamarádkou odjela na pár dní do hor a Petr by si mezitím užil moře po svém, sama si připadala sobecky.
„Měla jsem pocit, že tím říkám, že s ním nechci být. Přitom to tak vůbec nebylo. Jen jsem nechtěla další léto prosedět na lehátku a tvářit se, že jsem šťastná,“ říká.
Petr to prý zpočátku nevzal úplně snadno. Ne proto, že by Ivaně hory zakazoval, ale spíš kvůli představě, co to vypovídá o jejich vztahu. Oddělená dovolená pro něj zněla jako něco, co dělají lidé před rozchodem. Když o tom ale začali mluvit bez výčitek, ukázalo se, že podobně vyčerpaný býval i on. Na horských dovolených se snažil držet tempo, ale ve skutečnosti se těšil, až bude večer. Vadilo mu chladnější počasí, balení věcí do batohu i to, že místo klidu pořád někam šli.
Reakce okolí byla horší než samotné rozhodnutí
Největší překvapení nepřišlo doma, ale venku. Když Ivana mezi známými řekla, že letos pojede na týden do hor s kamarádkou a Petr ve stejnou dobu s bratrem k moři, reakce byly rozpačité. Někteří se ptali, jestli mají krizi. Jiní se tomu smáli. A pár lidí jí rovnou naznačilo, že takhle se společný život nedělá.
„Jedna kolegyně mi řekla, že by ji to urazilo. Prý když už jsou lidé manželé, mají trávit volno spolu. Jenže my spolu trávíme celý rok. Každé ráno, večer, víkendy, starosti, nákupy, návštěvy rodičů. Jeden týden jiného odpočinku přece neznamená konec manželství,“ říká Ivana.
Právě tlak okolí bývá u podobných rozhodnutí citlivý. Mnoho párů se nebojí ani tak samotného odděleného programu, jako toho, jak bude jejich vztah působit navenek. Jenže vztah se nežije kvůli sousedům ani kolegům. A dovolená nemá sloužit jako důkaz pro ostatní, že je doma všechno v pořádku. Má především pomoci člověku nadechnout se po měsících práce, povinností a rutiny.
Děti Ivany a Petra, dnes už dospělý syn a dcera na vysoké škole, vzaly rozhodnutí překvapivě klidně. Podle Ivany se spíš divily, proč na to rodiče nepřišli dřív. Oba prý dobře věděli, že táta je u moře nejspokojenější a máma v horách ožívá. Když byli menší, jezdili všichni společně, protože to dávalo smysl. Teď už ale rodina funguje jinak.
Oddělená dovolená není útěk, pokud se na ní pár domluví férově
Samostatná dovolená nemusí být signálem odcizení. Může být naopak známkou toho, že se lidé přestali nutit do role, která jim nevyhovuje. Důležité je, aby nejde o truc, trest ani únik před problémy. Pokud jeden odjíždí proto, že doma nechce nic řešit, vztah to samozřejmě nezachrání. Pokud se ale dva lidé otevřeně domluví, kam pojedou, proč to chtějí a jak budou trávit čas potom spolu, může to přinést překvapivou úlevu.
Ivana s Petrem si nastavili jednoduchá pravidla. Dovolenou si zaplatí každý ze svých úspor, aby neměli pocit, že jeden doplácí na přání druhého. Domluvili se na termínu, který vyhovuje oběma. Po návratu si nechají ještě prodloužený víkend doma, aby měli čas být spolu, ne jen vybalit kufry a hned naskočit do práce. A hlavně si slíbili, že z oddělené dovolené nebudou dělat tajemství ani drama.
„Nechceme kolem toho stavět žádnou filozofii. Petr bude u moře, já v horách. Budeme si psát, pošleme si fotky, večer si možná zavoláme. A pak se vrátíme domů a budeme si mít co vyprávět,“ říká Ivana.
Na jejich rozhodnutí je zajímavé hlavně to, že nejde o vzdor, ale o přijetí rozdílnosti. Po letech společného života už vědí, že nemusí mít stejnou představu o všem. Nemusí jíst stejná jídla, mít stejné tempo ani stejný způsob odpočinku. Důležité je, aby se kvůli rozdílům nezačali trestat.
Když si člověk odpočine po svém, může být doma příjemnější
Dovolená bývá často přeceňovaná jako romantická kulisa a podceňovaná jako skutečný odpočinek. Lidé si někdy zaplatí pobyt, který odpovídá představám celé rodiny, ale ne jejich vlastním potřebám. Pak se vracejí unavení, podráždění a s pocitem, že zase ustoupili. Přitom právě po čtyřicítce nebo padesátce začíná mnoho párů zjišťovat, že nepotřebují být pořád vedle sebe, aby si byli blízcí.
Ivana tvrdí, že jí rozhodnutí přineslo klid ještě před odjezdem. Těší se, že nebude muset vysvětlovat, proč nechce další den ležet na pláži. Petr se zase těší, že nebude mít výčitky, když bude chtít celé odpoledne jen číst a koupat se. Oba dostanou to, co od dovolené čekají. A právě v tom může být síla.
Zdroje: autorský text
