Žralok grónský se dožívá stovek let, jeho maso způsobuje opilost. Přesto ho většina turistů nezná

O žraloku grónském se mluví jako o jednom z největších podivínů oceánů. Vědci ho považují za nejdéle žijícího obratlovce na světě a čísla, která se s ním spojují, znějí skoro neuvěřitelně. Podle odhadů se může dožít čtyř set let, možná i víc. Přitom nejde o žádného křehkého tvora, který by jen přežíval. I ve velmi vysokém věku zůstává aktivní a netrápí ho nemoci, které u jiných živočichů bývají běžné. Zarážející je i tempo jeho života. Zatímco člověk stihne dospět během pár desítek let, žralok grónský se pohlavně vyvíjí až kolem sto padesátého roku. V porovnání s tím působí lidský život skoro jako krátká epizoda.

Žralok grónský žije v místech, kam se člověk jen tak nepodívá. Jeho přirozeným prostředím jsou ledové vody Severního ledového oceánu, hlavně v okolí Grónska a Islandu, podle kterých dostal i své jméno. V některých textech se objevuje také pod označením žralok malohlavý. Nejlépe se cítí v moři, kde teplota sotva překročí dvanáct stupňů, a většinu času tráví v hloubkách, kam lidské oko běžně nedosáhne. Jeho tělo je na takové podmínky dokonale stavěné. V tkáních má látky, které fungují podobně jako nemrznoucí směs, díky čemuž dokáže přežít chlad, který by pro jiné tvory znamenal jistou smrt.

Dospělý jedinec dorůstá délky až šesti metrů a jeho hmotnost se pohybuje kolem jedné tuny. Na rozdíl od některých jiných druhů žraloků se ale pohybuje velmi pomalu, běžně rychlostí jen dva až tři kilometry v hodině. Vyšší rychlost vyvine pouze tehdy, když se snaží zaskočit kořist ze zálohy. V kontrastu s ním stojí nejrychlejší žraloci světa, kteří dokážou plavat rychlostí až 70 či 80 kilometrů v hodině. Žralok grónský se živí hlavně mršinami, ale dokáže být i predátorem a ulovit tuleně, kytovce nebo větší hlavonožce, například olihně.

Fascinující nejsou jen jeho fyziologické vlastnosti, ale i to, jak působí na člověka. Jeho maso je ve své přirozené podobě pro lidi i zvířata toxické a může způsobit otravu. Popisují se nejen silné zažívací potíže, jako průjem a zvracení, ale také stavy připomínající těžkou opilost. Aby se vůbec dalo jíst, musí projít dlouhou a náročnou úpravou trvající měsíce. Z masa se nejprve odstraní toxická tekutina, poté se suší, krájí a až poté podává.

Na Islandu se ze žraloka grónského stal zvláštní místní „poklad“. Připravuje se z něj tradiční pokrm zvaný kæstur hákarl a už jen pověst kolem něj napovídá, že to nebude nic pro slabší povahy. Chuť prý připomíná směs něčeho hodně uleželého, lehce nahořklého a rybího zároveň. Místní si malé kousky masa napichují na párátko a zapíjejí je panákem kmínové pálenky, jinak by to prý šlo jen těžko spolknout.

Ani slavní kuchaři z něj ale nadšení nebyli. Anthony Bourdain o něm kdysi řekl, že je to nejhorší věc, jakou kdy v životě ochutnal, a Gordon Ramsay ho v jednom televizním pořadu dokonce bez váhání vyplivl do kbelíku.

Ještě v šedesátých letech přitom měl žralok grónský úplně jinou roli. Lovil se hlavně kvůli oleji z jater, který sloužil jako mazivo, a jeho zuby se používaly při výrobě pil. Dnes je situace opačná. Z někdejší suroviny se stal ohrožený druh a lidé se ho snaží spíš chránit než využívat.

V posledních letech se pozornost vědců začala stáčet i k jeho očím. Právě ty totiž často napadají drobní parazité z řad korýšů, kteří se usazují na rohovce. Dlouho se mělo za to, že kvůli nim žralok postupně přichází o zrak. Jenže novější výzkumy tenhle předpoklad začaly zpochybňovat. Přestože jeho pohled může působit prázdně až mrtvě, oči si podle všeho zachovávají svou funkci i po stovkách let života. Proč tomu tak je, zatím nikdo s jistotou neví. Jedna z teorií dokonce naznačuje, že parazité možná rohovku nepoškozují, ale naopak ji jakýmsi způsobem čistí. A právě tohle je na žraloku grónském možná nejzvláštnější — čím víc se o něm zkoumá, tím víc je jasné, kolik věcí o něm pořád ještě netušíme.

Když se ale chceme dozvědět o žraloku grónském více, většina z nás narazí na jméno mořské bioložky Lily Foggové. Právě ona se snaží přijít na to, jak je možné, že si jeho oči dokážou udržet tak dobrou kondici po stovky let. Zajímá ji, co přesně v nich funguje jinak než u ostatních živočichů a jestli by se z toho jednou nedalo něco využít i pro lidi, kteří se potýkají se zhoršujícím se zrakem.

Vědci si všimli, že oko žraloka chrání nezvykle silná tkáň, a právě ta by podle nich mohla hrát důležitou roli. Současně se zaměřují i na dva konkrétní geny, které mají na starosti opravu DNA. Zkoumají, jestli právě ony nestojí za tím, že žralok dokáže vidět i v době, kdy by u jiných tvorů zrak dávno selhal.

Čím víc se o žraloku grónském mluví, tím víc je jasné, že nejde jen o další zvláštnost mořského světa. Jeho význam může sahat mnohem dál, než by se na první pohled zdálo. Nejde jen o to, jak vidí nebo jak se pohybuje v temných hlubinách, ale hlavně o to, jak je možné, že dokáže žít tak neuvěřitelně dlouho.

Právě to dnes badatele fascinuje nejvíc. Podle biologa Steva Hoffmana může odpověď ležet až v jeho genetické výbavě. Teprve ve chvíli, kdy se podaří podrobně zmapovat celý genom, začne být jasné, jaké změny se v něm během staletí nahromadily a proč mu umožňují vzdorovat času úplně jinak než většině živých tvorů. Právě v tom vidí vědci jednu z největších nadějí — že pochopení jeho vnitřního nastavení by jednou mohlo pomoci odhalit, proč některá těla stárnou pomalu a jiná mnohem rychleji.

Zdroje tohoto textu:

Wikipedia – žralok grónský, hákarl, Akademie věd ČR, Radio New Zealand, The Biologist, National Geographic, Prima CNN