Článek
Jsou seriály, které si člověk pustí spíš z nostalgie, a pak jsou takové, které i po desítkách let pořád fungují. Sanitka patří do druhé skupiny. Nejen proto, že v ní šlo o lidské životy, dramatické výjezdy a osudy lékařů, ale i proto, že se tvůrcům podařilo zachytit prostředí pražské záchranné služby bez zbytečného pozlátka. Byla v tom únava, napětí, obyčejné vztahy i situace, ve kterých člověk nemá čas dlouze přemýšlet.
Původní jedenáctidílný seriál z roku 1984 natočil režisér Jiří Adamec podle scénáře Jindřicha Fairaizla a Jiřího Hubače. V roce 2013 vzniklo třináctidílné pokračování Sanitka 2, které už režíroval Filip Renč. I když se názory na druhou řadu mezi diváky lišily, samotná značka Sanitka zůstala v české televizní paměti silná. Stačí pár tónů úvodní písně a většina lidí okamžitě ví, kam se vrací.
Doktor Jandera nebyl jen další televizní hrdina
Ústřední postavou původní Sanitky byl doktor Vojtěch Jandera v podání Jaromíra Hanzlíka. Vedle něj se objevila Eliška, kterou hrála Zlata Adamovská, Janderův bratr Jarda v podání Tomáše Juřičky, lékaři Mádr, Skalka a Karlík, ředitel Jaroš, garážmistr Pudil nebo oblíbený sanitář Fanda Beznoska. Obsazení bylo jedním z důvodů, proč seriál působil tak přesvědčivě. Nešlo jen o hvězdná jména, ale o postavy, které si divák snadno zapamatoval.
Jaromír Hanzlík se na roli nepřipravoval jen z textu. Před natáčením chodil na základnu záchranné služby a účastnil se skutečných výjezdů, aby viděl, jak se lékaři a záchranáři chovají v reálných situacích. Sám později vzpomínal, že sanitku neřídil, protože to byla v seriálu hlavně doména Pavla Zedníčka, ale atmosféru práce u záchranky chtěl poznat co nejblíž. Právě takové detaily pomohly tomu, že Jandera nepůsobil jako papírový seriálový lékař.
Zajímavé je i to, jak velký ohlas měla Sanitka mimo Československo. Hanzlíka prý překvapilo, když ho po odvysílání pozvali na Kubu. Až tehdy zjistil, že se seriál stal populárním i tam. Pro československý televizní projekt to byla v té době nečekaná vizitka.
Vinklář se bál, aby diváci neviděli dalšího Cvacha
Ředitele záchranné služby Jaroše ztvárnil Josef Vinklář. Dnes to působí jako samozřejmá volba, jenže herec měl z role zpočátku obavy. Diváci ho měli silně spojeného s doktorem Cvachem z Nemocnice na kraji města, tedy s postavou, kterou mnoho lidí vyloženě nesnášelo. Vinklář proto nechtěl riskovat, že bude znovu vnímaný jen jako další problematický lékař v bílém plášti.
Nakonec ho přesvědčil scénář. Jaroš byl jiný typ postavy než Cvach. Nebyl to směšný kariérista ani člověk, kterému by diváci od začátku přáli pád. Do Sanitky přinesl autoritu, pevnost a lidskou rozporuplnost. A právě proto se Vinklářovi podařilo vystoupit ze stínu předchozí slavné seriálové role.
Pudil miloval psy. Petr Nárožný už o něco méně
Jednu z nejmilejších poloh seriálu měl garážmistr Pudil, kterého hrál Petr Nárožný. Pudil byl velký milovník psů, jenže v zákulisí to údajně tak idylické nebylo. Nárožný prý k psům tak blízko neměl a zvířata to vycítila. Štáb proto zkoušel různé triky, aby psi k herci přišli a scény vypadaly přirozeně.
Podle historek z natáčení mu dokonce mazali plášť špekem nebo do něj zašívali salám. Ani to ale nebyla jistota. Psi nejsou rekvizity a někdy se prostě rozhodnou po svém. Na obrazovce to nakonec fungovalo, ale za nenápadnou seriálovou samozřejmostí byla docela komická práce celého štábu.
Slavná píseň měla namále kvůli jedné větě
K Sanitce neodmyslitelně patří skladba Můj čas, kterou nazpívali Hana Zagorová, Stanislav Hložek a Petr Kotvald. Píseň se stala natolik silným symbolem seriálu, že ji mnozí lidé znají i bez toho, aby si přesně vybavili děj jednotlivých epizod.
Jenže v době vzniku neměla cestu úplně jednoduchou. Problém měl údajně vyvolat verš „Příteli, chvátej, SOS“. V tehdejší politické atmosféře se řešilo, jestli by si někdo nemohl takové volání vyložit jako skrytý vzkaz směrem na Západ. Dnes to zní skoro absurdně, ale právě taková byla doba. Jinotaje se hledaly i tam, kde pravděpodobně žádné nebyly. Nakonec píseň v seriálu zůstala a těžko si dnes představit, že by Sanitka začínala jinak.
Svetr Evy Hudečkové a zásah, který herečku znechutil
V seriálu se objevila také Eva Hudečková jako doktorka Eva Dolejšová. Už v době natáčení uvažovala, že herectví opustí a začne se věnovat psaní. Rozhodnutí podle opakovaných vzpomínek urychlila i nepříjemná zkušenost se zásahem do natočeného materiálu.
Problém měl vzniknout kvůli svetru se šachovnicovým vzorem. Někomu údajně připomínal kříž, a protože podobné symboly byly v tehdejším režimu citlivé, několik hotových scén bylo vystřiženo. Pro herečku to měla být poslední kapka. Z dnešního pohledu jde o drobnost, ale právě na podobných detailech je vidět, jak zvláštně tehdejší kulturní provoz fungoval.
Dobové sanitky se sháněly těžko
Autentická atmosféra Sanitky nestála jen na hereckých výkonech. Velkou roli hrála i vozidla. Produkce potřebovala dobové sanitky, zejména modely Škoda 1200 a 1201, jenže v době natáčení už se dávno běžně nevyráběly a mnoho kusů bylo ve špatném stavu nebo skončilo ve šrotu.
Štáb proto podle dostupných vzpomínek sháněl vozy po vrakovištích a u sběratelů. Některé kusy se podařilo najít i v zahraničí. Nebylo to jednoduché, protože zvenku musely působit věrohodně, ale zároveň bylo potřeba, aby se s nimi dalo pracovat při natáčení. I proto se některé seriálové sanitky od reálných provozních vozidel lišily.
Jedna ze sanitek Škoda 1200 se v posledních letech dočkala nového života. Historický vůz z roku 1955, který původně sloužil pražské záchrance a později se dostal do barrandovských ateliérů, byl po letech zrenovován a pojmenován Jandera. Na jeho křtu se objevil i Jaromír Hanzlík. Pro fanoušky seriálu to byl silný návrat k postavě, která se stala jedním z jeho hereckých symbolů.
Finále připomnělo skutečnou tragédii v Suchdole
Nejsilnější a produkčně nejnáročnější částí původní Sanitky byl závěrečný díl s leteckou havárií. Ten vycházel ze skutečné tragédie, která se odehrála 30. října 1975 v pražském Suchdole. Letoun Douglas DC-9 jugoslávských aerolinií se krátce před přistáním zřítil do zahrádkářské kolonie. Na palubě byli převážně českoslovenští turisté vracející se od moře.
Nehoda se zapsala jako jedna z nejtragičtějších leteckých katastrof na českém území. Podle Českého rozhlasu zemřelo při havárii a na následky zranění 75 cestujících a čtyři členové posádky. ČT24 uvádí, že různé zdroje se v bilanci liší a mluví o 75, 77 nebo 79 obětech. Shoda ale panuje v tom, že zásah pražské záchranné služby byl mimořádně rychlý a profesionální.
Právě tento zásah tvůrci Sanitky převedli do televizní podoby. Pro natáčení pořídili vyřazené letadlo IL-18, které nechali rozdělit na části tak, aby trosky působily věrohodně. Do komparzu byli zapojeni i lidé s amputovanými končetinami, což scénám dodalo drsnou autenticitu. Výsledek byl natolik silný, že se během natáčení podle vzpomínek udělalo nevolno i Svatopluku Skopalovi, představiteli doktora Karlíka.
Piloti si mysleli, že pod sebou vidí skutečnou katastrofu
Scéna letecké havárie se natáčela na barrandovských pláních, nad nimiž vede letecký koridor. Právě to způsobilo nečekaný poplach. Někteří piloti dopravních letadel měli při pohledu z výšky dojem, že pod sebou skutečně vidí havarovaný stroj. Dispečerům proto hlásili možné neštěstí.
Filmaři navíc dbali na detaily, které by běžného diváka možná ani nenapadly. Odborníci na letecké nehody jim například poradili, že po pádu letadla bývá v okolí velké množství rozházených papírů. Rekvizitáři proto přivezli celé auto papírů a rozptýlili je po ploše. Kuriózní moment přišel ve chvíli, kdy kameraman Juraj Šajmovič jeden z nich zvedl a zjistil, že nejde o bezvýznamný papír, ale o divácký ohlas.
Natáčení se původně plánovalo na čtyři dny, ale štáb ho zvládl za tři. I tak šlo o jednu z největších a nejnáročnějších scén celé série. Z dnešního pohledu je o to cennější, že autentické filmové záběry skutečné suchdolské havárie podle ČT24 neexistují. Pro řadu diváků tak obraz tragédie zůstává spojený právě se Sanitkou.
Seriál, který nestojí jen na nostalgii
Sanitka přežila svou dobu hlavně proto, že nebyla jen seriálem o houkajících autech a hrdinech v bílých pláštích. Byla o práci, ve které se člověk rozhoduje během vteřin. O lidech, kteří zachraňují druhé, ale sami mají složité vztahy, slabosti i osobní bolesti. A také o době, která se dnes v mnoha detailech zdá vzdálená, ale v lidských situacích pořád zůstává srozumitelná.
Možná právě proto se k ní diváci stále vracejí. Kvůli Janderovi, Elišce, Fandovi, Pudilovi, Jarošovi i doktoru Skalkovi, kterého si zahrál Jiří Bartoška. A také kvůli písni, která kdysi málem narazila na dobovou podezíravost, ale nakonec se stala jednou z nejznámějších televizních melodií u nás. Sanitka zkrátka patří k seriálům, u nichž se nevrací jen děj. Vrací se s nimi i kus televizní paměti.
Zdroje:
