Článek
Tajemství se ukrývá v zapečetěné nádobce naplněné směsí plynu. Ta se chová jako citlivý měch, při sebemenším oteplení se roztáhne a při ochlazení zase stáhne. A právě tento neustálý pohyb, který probíhá zcela samovolně, postupně natahuje pero uvnitř strojku. Hodinky tak čerpají energii přímo z prostředí kolem sebe, aniž by se o to kdokoliv musel starat.
Čísla mluví za vše. Změna teploty o pouhý jeden stupeň stačí, aby hodiny běžely zhruba dva dny. Běžné kolísání teploty v obyčejném pokoji jim tedy bohatě postačí na to, aby nikdy nezůstaly stát. Žádné natahování, žádná výměna baterie, žádný zdroj napětí.
Srdce, které tepe v pomalém rytmu
Druhou polovinou té rovnice je torzní kyvadlo. To se na rozdíl od klasických hodin nehoupe ze strany na stranu, ale pomalu se otáčí kolem své osy, sem a tam, ve velmi líném tempu. Díky tomu spotřebuje jen zlomek energie, kterou potřebují běžné mechanické hodiny. Právě tahle úspornost je důvod, proč Atmosu stačí tak nepatrný přísun pohonu a proč dokáže fungovat prakticky donekonečna.
Od nápadu jednoho vynálezce ke švýcarské ikoně
Za celým konceptem stojí inženýr Jean-Léon Reutter, který první funkční model sestrojil už v roce 1928. Myšlenku poté převzala a do dokonalosti dovedla proslulá manufaktura Jaeger-LeCoultre, jež hodiny vyrábí dodnes. Z původně technicky odvážného experimentu se tak stal trvalý symbol švýcarské preciznosti, který přečkal téměř celé století.
Není náhoda, že právě Atmos se po dlouhá léta dával jako oficiální státní dar významným hostům. Hodiny, které teoreticky nikdy nepřestanou jít, totiž nesou silné poselství samy o sobě.
Proč za ně sběratelé utrácejí celá jmění
Kombinace geniálního principu, nadčasového designu a téměř věčného chodu z Atmosu udělala vyhledávaný sběratelský kousek. Limitované edice a umělecky zdobené modely se dnes prodávají za desetitisíce, u těch nejvzácnějších i za statisíce. Pro znalce nejde jen o hodiny, ale o malé technické divadlo, které funguje bez kabelu, bez baterie a téměř bez údržby.
A přesně v tom tkví jejich kouzlo. Stojí někde v obýváku, tiše se otáčejí a živí se vzduchem, který dýcháme i my.
