Článek
A nejde přitom jen o to, jak je dílo staré. Vysoké ceny jsou výsledkem souhry mistrného řemesla, historické váhy a často i pořádné detektivní práce kolem toho, odkud vlastně tkanina pochází. Hotovo. Tady je kompletní přepis, naším stylem, vše zachováno, jen napsané úplně jinak.
Když se v roce 2007 na aukci u Christie's prodala čtveřice gobelínů z dílny Mortlake za 2,3 milionu liber, řadě lidí spadla brada. Přitom nešlo ani o největší, ani o nejstarší dílo, které tehdy bylo v nabídce. Co tedy způsobí, že jeden gobelín dožívá kdesi v okresním muzeu, zatímco o druhý se sběratelé málem poperou?
Vlákno, které prozradí mistra
Z technického hlediska se dá gobelín číst podobně jako otisk prstu. Řekne toho mnohem víc, než byste čekali. Prvním vodítkem ke kvalitě je hustota osnovy a útku. Zatímco běžná tkanina si vystačí s deseti až patnácti nitěmi na centimetr, špičkové gobelíny ze šestnáctého a sedmnáctého století mají nití dvacet až třicet, někdy dokonce i víc.
Stejně podstatný je typ vazby. Pravý gobelín se tká technikou označovanou jako tapiserie, kdy útková nit dokonale překryje osnovu. Není to jako u koberců, kde se vlákna uzlí. Tady se postupuje plynulým tkaním a každá barevná plocha vzniká zvlášť navíjenou nití. Právě díky tomu lze vytvořit jemné přechody a drobné detaily, kterými se gobelíny odlišují od ostatních textilních děl.
Doba, kdy tkalcovství vládlo
Má-li být gobelín skutečnou investicí, měl by pocházet ze šestnáctého nebo sedmnáctého století. Tehdy se evropské gobelínové umění dostalo na vrchol a dílny v Bruselu, Paříži či Florencii tkaly přímo pro panovnické dvory.
Mimořádné postavení mají kusy z doby Ludvíka XIV., kdy v Paříži vznikla proslulá Manufacture des Gobelins. Tato díla v sobě nesou nejen uměleckou, ale i politickou hodnotu, protože fungovala jako prostředek královské propagandy a diplomacie. Jediný takový gobelín mohl mít cenu menšího zámku.
Naprostou špičku trhu pak tvoří renesanční gobelíny s mytologickými a biblickými výjevy, tkané podle předloh slavných malířů jako Rubens nebo Raphael. Jejich cena vychází z toho, že spojují dvě umělecké disciplíny dohromady, totiž malbu a textilní řemeslo.
Pátrání po původu
Ověřit pravost gobelínu bývá ještě složitější než u obrazů. Zásadní je provenience, tedy doložená historie toho, kdo dílo kdy vlastnil. Gobelín, který se dá dohledat až do soupisu majetku konkrétního šlechtického rodu z osmnáctého století, má úplně jinou cenu než kus, u kterého nikdo netuší, odkud se vzal.
Prvním záchytným bodem bývají značky a signatury. Bruselské dílny od patnáctého století pracovaly se systémem značek, kdy se vedle městského znaku, tedy dvou písmen B v červeném štítu, objevovala i osobní značka mistra tkalce. Francouzské manufaktury měly vlastní způsob značení, mnohdy včetně monogramu autora původní předlohy.
Současná věda navíc přidala nové možnosti. Rozbor DNA z vlněných vláken dokáže odhalit, odkud ovce pocházely, radiouhlíkové datování zase určí stáří organických materiálů. Spektroskopie pak rozpozná konkrétní pigmenty i jejich chemické složení, takže středověké indigo se snadno odliší od pozdějších syntetických náhražek.
Boj s časem v restaurátorské dílně
Restaurování gobelínů je řemeslo, kde se potkává chemie, dějiny umění a obrovská dávka trpělivosti. Celý proces se může protáhnout na měsíce i roky a jeho cena šplhá do statisíců korun.
Hlavní pravidlo je jasné, totiž zasáhnout co nejméně a uchovat co nejvíc. Dnešní restaurátoři proto sahají po přírodních materiálech, které ladí s originálem, tedy po vlně, hedvábí a přírodních barvivech. Každý zásah musí jít navíc vrátit zpět, protože budoucí generace by měly mít možnost dílo opět uvést do dnešní podoby.
A jak je to s hodnotou? Profesionální restaurování ji nesnižuje, naopak ji často zvedne. Sběratelé totiž ocení, když je kus stabilizovaný a připravený přečkat další staletí. Pravým opakem jsou amatérské pokusy nebo nevhodné materiály typu syntetických vláken a chemických barev, které dokážou cenu srazit klidně o desítky procent.
Když rozhoduje prostředí
Gobelín se chová jako živý organismus a citlivě reaguje na podmínky kolem sebe. Ideální je teplota mezi osmnácti a dvaceti stupni a relativní vlhkost zhruba padesát až padesát pět procent. Horší než trvale mírně nevhodné prostředí jsou přitom prudké výkyvy.
Největším nepřítelem je světlo. Ultrafialové záření rozkládá jak organická barviva, tak samotná vlákna. Muzea proto nasazují speciální filtry a osvětlení tlumí na pouhých padesát luxů, což odpovídá zhruba světlu svíčky. Některé instituce gobelíny dokonce střídavě vystavují a ukládají, aby je vystavení světlu zatěžovalo co nejméně.
Svoje nároky má i samotné skladování. Gobelíny by neměly viset bez přestávky, protože je jejich vlastní váha postupně deformuje. Nejlépe jim svědčí, když se navinou na válec potažený nekyselým papírem a uloží do tmy a stabilního prostředí. Stačí je jednou ročně zkontrolovat a případný problém se odhalí včas. Mistrovské dílo od průměru odděluje právě kvalita barviv. Tkalci ve středověku a renesanci pracovali s přírodními pigmenty, jako bylo rostlinné indigo, karmín získávaný z hmyzu nebo drahocenná purpurová barva z mořských plžů. Tyto materiály nejen nádherně zářily, ale řada z nich se ukázala jako překvapivě stálá.
V těch nejcennějších gobelínech najdete dokonce stopy zlatých a stříbrných nití, tedy skutečného kovu opředeného hedvábím. Jejich přítomnost cenu automaticky zvyšuje, zároveň ale komplikuje konzervaci, protože kov ve vlhku reaguje a může korodovat.
Když odborníci rozeberou barviva, zjistí podle nich nejen stáří, ale často i konkrétní dílnu, vysvětluje chemik zaměřený na historické materiály. Každá manufaktura prý měla vlastní recepty i vlastní dodavatele surovin. Bruselská modř proto vypadá jinak než ta pařížská, přestože obě vznikaly z indiga. Kde se točí velké peníze, tam se brzy objeví padělky, a gobelíny nejsou výjimkou. Odlišit pravé dílo od repliky vyžaduje cvičené oko a nezřídka i laboratorní techniku.
První vodítko najdete na rubu. Pravý gobelín má vzadu stejně zřetelný motiv jako vepředu, jen zrcadlově obrácený. Moderní kopie bývají zhotovené jinak, takže rub působí zmateně nebo je dokonce potištěný.
Druhým znakem je opotřebení. Skutečné stárnutí textilie má typický rozložení, kdy se nejvíc projeví na místech, kterých se lidé dotýkali, v záhybech a na okrajích. Uměle navozené stáří naopak vypadá buď příliš rovnoměrně, anebo přehnaně dramaticky.
Třetí prověrkou je konzistence materiálu. Historický gobelín používá v celé ploše vlákna stejné jakosti. Repliky často šetří, takže jemnou vlnu dají jen tam, kde je vidět, a zbytek dotknou z levnějšího materiálu. Některé značky jsou zárukou kvality i po stovkách let. Pařížská Manufacture des Gobelins funguje od roku 1662 a tkala pro Versailles i další královská sídla. Její produkce ze sedmnáctého a osmnáctého století patří mezi vůbec nejdražší na trhu.
Šestnáctému století zase vévodily bruselské dílny rodiny Pannemaker. Jejich gobelíny vzniklé podle předloh Pietera Coecke van Aelst nebo Bernarda van Orley jsou dnes rozeseté po předních světových muzeích.
Anglická manufaktura Mortlake, kterou v roce 1619 založil Jakub I., tkala přímo pro britskou korunu. Její díla jsou vzácnější než francouzská či vlámská konkurence, čemuž odpovídají i ceny. K novějším, ale stále prestižním jménům patří francouzská dílna Aubusson. Její výroba z osmnáctého a devatenáctého století představuje dostupnější část trhu, kde se ceny pohybují od statisíců po nižší miliony korun.
Gobelín tedy zdaleka není jen kus látky na stěně. Je to zastavený okamžik dějin, doklad lidské trpělivosti a zručnosti a zároveň investice do krásy, která přežije celé generace. A nejspíš právě proto v době digitálního spěchu a všudypřítomné spotřeby roste zájem o díla, v nichž každý centimetr znamená hodiny lidské práce a staletí příběhů.
