Článek
Co se děje ve Francii
Francie poslední týden nezažívá zrovna lehké časy. Původně poklidné, byť velmi rozsáhlé protesty středoškoláků a studentů přerostly v závažné sociální nepokoje a násilné střety. V Paříži, Lyonu, Marseille, Bordeaux i v dalších městech docházelo k rabování, zapalování automobilů a k útokům na veřejné budovy.
Ve městě Limoges, zhruba 350 km jižně od Paříže, byla úmyslně zapálena historická budova radnice z roku 1883. V Paříži se některé násilné skupiny přiblížily k Elysejskému paláci, sídlu prezidenta. V zemi galského kohouta bylo v souvislosti s nepokoji zatčeno kolem 2500 lidí a několik set jich bylo zraněno. Vyrabováno nebo nějak poničeno bylo asi 3000 obchodů.
Videa z rozbíjení výloh a fotky zapálených aut obletěly celý svět a opakují se denně ve všech zprávách. Francie je v plamenech. Obrazně i fakticky. Pojďme si připomenout, jak to vlastně začalo.
Od studentů k migrantům
Protesty ve Francii nezačaly teď, studenti se po celé zemi bouří už od září. Vadí jim zejména zhoršující se podmínky ve školství, podfinancování, špatný stav budov a obecně nedostatek prostředků na vzdělávání.
Ale teď už nejsou sami. Přidali se k nim zaměstnanci, zástupci odborů nebo protestního hnutí Žluté vesty. Nepokoje probíhají také v Itálii nebo ve Španělsku a takzvaná „francouzská nákaza“ se může rozšířit i do dalších zemí. Ačkoliv se situace po víkendu částečně zklidnila, ještě není vyhráno.
Zástupci skupiny, která si říká Hnutí 17. října (zatím se neví, kdo za ní stojí) na sociálních sítích vyzývají, aby se k protestům přidali také zemědělci, dělníci, učitelé, důchodci, generace Z nebo migranti. Zkrátka všichni, kterým vadí drahý život, ceny pohonných hmot i potravin, nedostupnost bydlení a celkově hospodářská politika vlády, potažmo vlád. Jen ve Francii žije pod hranicí chudoby bezmála 9 milionů obyvatel.
Frustraci lidí napříč obory, vyznáním i národnostmi se tedy asi nelze divit. Situace je dost komplikovaná a nemá ani jednoduché vysvětlení, ani řešení. Češi na sítích to ale vidí jinak.
Na koho to hodíme?
Z debat na českých sociálních sítích je odpověď úplně jasná. Nepokoje ve Francii i jinde mají na svědomí přistěhovalci a je dokonce jedno, jestli přišli do Francie před rokem nebo se tam už narodili. Když vypadají jinak, mluví jinak a nemají předky v dané zemi nejméně do pátého kolene, tak jsou pro mnoho z nás snadný terč.
Zřetelně to bylo vidět v době takzvané migrační krize v roce 2015, ale problém je hlubší. Už v roce 2001 sociolog Aleš Burjánek publikoval analýzu xenofobie v postkomunistických zemích a zjistil, že v těchto státech jsou odmítavé postoje k etnickým menšinám obecně silnější než ve vyspělých západoevropských společnostech. A nic se na tom zásadně nezměnilo dodnes. Z loňských průzkumů vyplývá, že nově příchozí cizince považuje za problém až 50 % Čechů.
A nejde jen o migranty. Zkrátka jakákoliv jinakost je tady nevítaná. Ideálně bychom měli všichni vypadat stejně, oblékat se stejně, jíst stejná jídla, myslet si to samé a nejlépe mít v paneláku sedačku u stejné stěny jako soused. Historicky značně omezený kontakt s jinými kulturami, dlouhodobé a těžce zaryté společenské stereotypy a současné politické a mediální prostředí tomu jen nahrává.
Příkladem ideálního Čecha je pro mnohé heterosexuální bílý muž se dvěma dětmi, jednou manželkou a jednou milenkou (to se toleruje). Cokoliv mimo tyto mantinely nás může vystrašit a pak stačí málo. Třeba pár televizních záběrů na lidi v černých kuklách (pod nimiž může být kdokoliv), pár odhalených snědších rukou a malování čerta na zeď se rozjede napříč „těmi internety“ jako lavina a volání po zavření hranic sílí.
Možná jsme z toho komunismu nemuseli ustupovat až tak důsledně. Evidentně by nám aspoň zavřené hranice a hlavně málo cizáků mohly docela vyhovovat.
