Článek
Poláci milují smažený sýr a to tak moc, že je to u nich jedno z nejoceňovanějších jídel. V restauraci si za něj u našich severních sousedů připlatíte, je to pro ně ceněná pochoutka. Také většinově milují Čechy, všechno české a vnímají nás jako své bratry - doslova. Slovák někdy pohrdne českou poznávačkou anebo češtinou při návštěvě salaše, zatímco Poláci nás vnímají jinak a to až přespříliš pozitivně. Často posílají své děti do Prahy, kupují zde nemovitosti a není výjimkou, že polská rodina své ratolesti odexpeduje do Prahy zatímco v Polsku dále budují své zázemí.
Dokonce i Italové jsou až nepochopitelně posedlí Prahou, posílají své děti na naše vysoké školy a mezi Italy není výjimkou, že navštíví Českou republiku až dvakrát ročně, zajdou zde do opery a dají si naše výborné pivo. V Itálii totiž, jak jsem se dozvěděla, ovládají dodavatelské řetězce v menších městech pochybné existence, které určují, co v obchodem být smí a co nikoli. Já si vždy od mých italských přátel přivezu láhev dobrého vína a oni ocení několik balení Kozla nebo Plzně.
Zajímavý je také vztah Izraelců, ti nám jako zemi nikdy nezapomenou pomoc v jejich válce za nezávislost a zejména bohaté rodiny zde rády tráví čas. Rodiče odjedou do lázní a mladí zůstanou v Praze, kde zkoumají zdejší noční život a tráví čas v pivnicích i tradičních českých hospodách, někdy zde i studují jako můj kamarád Eli.
Všechny výše uvedené záliby cizinců dokládají, že Česká republika a (nejen) Praha mají do nabídnout a naše mentalita i kultura je zahraničními návštěvníky vnímána pozitivně. Co na nás cizinci milují, si my sami často ani neuvědomujeme.
Co je malé, to je hezké - Vesnický a historický charakter Prahy
Když se Italů nebo Izraelců studujících na mé škole ptám, co je na Praze a České republice tak táhne, je to zejména její kompaktnost. Všude dostanete rychle a tím, že studují v Praze, mají vše po ruce. Máme skvělou vlakovou dopravu - v Pardubicích, dalším krásném městě, jste za hodinu a v Brně nebo Olomouci za zhruba dvě. To je skvělé - když se chcete přesunout z Benátek do Říma, logicky jde o daleko náročnější cestu.
Nejvíce si ale cizinci cení dosažitelnosti všech krás našeho hlavního města. Většinou bydlí na periferiích centra Prahy, tedy na Smíchově, Žižkově, Dejvících nebo v Nuslích. Za pár minut jsou díky hromadné dopravě v centru a ta je na evropské poměry výborná a levná. Na Pražském hradě jste za 10 minut, v okolí Staroměstského náměstí jakbysmet a ačkoli se to nezdá, Praha je poměrně levná. Zážitky jako návštěva divadla nebo opery jsou v Izraeli nebo Itálii daleko dražší. Vstupenku do Národního divadla pořídíte klidně za 350 Kč a do opery můžete za 500 Kč, s oběma zeměmi jde o neporovnatelné ceny. Praha totiž kulturu dotuje a cizinci to milují - i my bychom měli tuto snahu pražského vedení ocenit a čas od času navštívit památná místa, kde se formovala česká historie.
Poláci, kteří jsou zvyklí na své levné potraviny a v tom jim zatím nejsme schopní konkurovat, oceňují zejména kvalitu místních služeb. Každá země má své pro a proti, ale v Polsku si nikdy nemůžete být jistí, zda instalatér nebo holič odvede dobrou práci, stále se - alespoň podle slov mých spolužáků - nezbavili svého tradičního šizení a za řemeslníky nebo profesionály se často vydávají i lidé, kteří by opravdu v oborech pro bezpečí všech ostatních působit neměli. Máme zřejmě stále zlaté české ručičky a zřejmě s tímto standardem v cizině nejde automaticky počítat.
To by bylo dost o Praze, ale spousta chvály by se dala na základě zážitků mých spolužáků napsat i o Pardubicích, Olomouci, Brně a Mikulově - česká města rozhodně mají co nabídnout. Ale co my, Češi, co si o nás cizinci myslí?
Češi si střeží své blízké a jsou neobyčejně tolerantní
Když jsem se zeptala kamaráda, který pochází z izraelské Haify, aby mi prozradil své vnímání Čechů a Češek, popsal své dojmy následovně. Prvně uvedl, že si zde každý hledí svého a to se mu líbí. Na rozdíl od jeho domoviny nebo Spojených států, kde studoval před Prahou, nejsou Češi posedlí komunitním životem a nejste pod neustálým dozorem svých sousedů. Každý si hledí svého a málokdy vám je něco vytýkáno, což není v Izraeli ani USA zvyklostí. Nikdo se s vámi nechce přátelit, pokud nechcete sami, seznamování obecně je zde velice dobrovolné. Američané vás prý oslovují na ulici, v hospodě, prostě kdekoli a česká mentalita sedí Elimu víc.
Polská kamarádka je lesba. Nijak se na veřejnosti neprojevuje, protože byla doma zvyklá na ostrakizaci a posměšné posunky zejména starší generace, která ve velkém uznává význam církve a katolické nauky ve společnosti. Být jiná je v Česku jednoduché, nikoho totiž nezajímáte - což koresponduje s izraelským pohledem. Byla zvyklá se schovávat a své partnerky tajit před sousedy i komunitou, tady může vše. Dvě holky držící se za ruce nikoho v Praze ale ani v dalších větších městech nikoho nezvednou ze židle. Nikdo si jich často ani nevšimne. Itala nemá smysl řešit, ten prohání holky a pije pivo - skvělé je tu podle něj doslova všechno, nejvíc ale závidí Slávistům jejich stadion, Florencie by si prý zasloužila nový.
Co ale oceňují všichni, je jak česká tolerance k soukromí, tak ale i ochrana svého nejbližšího okruhu. Češi jsou nezvykle tolerantní, ale i zuřivě ochránářští, když jde o jejich nejbližší. Tuto vlastnost si také málokdy uvědomujeme, ale dává to logiku - pomohli jsme uprchlíkům, pomáháme si při povodních a sbírky na nemocné se často vyberou za několik dnů. Působíme odtažitě, když ale jde do tuhého, umíme se semknout.
Pár zajímavostí na závěr - připusťme si, že jsme skvělí
V Itálii se prý závidí daleko více než v Praze, číšníci a zaměstnanci okrádají majitele daleko více a zejména Italky se umí pomlouvat takovým způsobem, že by jim Češky nikdy nemohly konkurovat. Mladí Češi jsou zde na rozdíl od Italů neuvěřitelně pracovití, jejich mládež je často nezaměstnaná a dospějí k rozumu až kolem třicítky - konkrétně v Toskánsku, odkud Davide pochází.
Izraelci milují naší pohostinnost a podle Eliho stojí pivo v Tel Avivu klidně 300 korun za půl litru. Nechápe také, jak můžeme mít tak bezstarostné životy, protože u nich v Haifě stále hrozí raketové útoky a sice časem otupíte, ale stále kalkulujete nejbližší možný úkryty, cvičí vás na to celý život. Pohodu a klid na pražské náplavce a v centru si tak užívá, než za rok narukuje do armády - nejít by nebyl jen zločin, ale také potupa pro jeho rodinu. Otec bojoval ve dvou válkách a pokud by Eli neabsolvoval a nezískal dobrá armádní doporučení, byl by to průšvih.
Když to shrnu, máme se skvěle a máme být na co hrdí. Cizinci ze zemí, které někdy považujeme za vyspělejší a bohatší se u nás cítí doma. Obdivují naší pohostinnost, mentalitu i kulturu a tak si můžeme hrdě připustit, že asi něco děláme dobře a nemusíme pořád jen nadávat. Zrovna moji spolužáci totiž Česko milují a možná je na čase, abychom jej většinově milovali také i když máme své výhrady, připomínky a ne vždy se všechno podaří.
Tak nahoďme úsměv na tvář a buďme rádi, že jsme Češi a žijeme v krásné zemi.
