Ježíš: Prorok Alláha povstane, nastolí spravedlnost a zničí křesťanství

Muslimové a křesťané jsou většinou společnosti chápáni jako odvěcí rivalové a skupiny s téměř až protichůdnými zájmy. V mnohém se ale jak islámské učení tak křesťané shodnou a role Ježíše je v obou náboženstvích zcela zásadní.

Prorok Isa, jak je Ježíš v islámu nazýván, je jedním z pěti uznaných proroků islámské nauky po boku Noeho, Mojžíše, Abraháma a Muhammada. Muslimové ale Isu nevnímají jako syna Boha, nýbrž jako smrtelníka, jehož muslimy uznané zázraky byly provedeny pouze kvůli božskému pověření, nikoli kvůli božskému původu. Muslimové se také s křesťany shodnou v Isově narození skrze neposkvrněné početí jeho matky, Marie. Isa ibn Maryam, tedy Ježíš, syn Marie, má ale v islámu daleko širší úlohu i v souboji dobra se zlem během období takzvaného soudného dne.

Podle muslimů to bude právě Isa, kdo povede muslimy v období, kdy povstane antikrist a dvojice znovuzrozeného proroka Isy a islámského mesiáše, Mahdího, zlo porazí a nastolí ve společnosti jediné islámské náboženství a spravedlnost.

Na rozdíl od křesťanské nauky nevnímají muslimové proroka Isu jako syna Boha, nýbrž jako jeho pouhého posla obdařeného schopnostmi nikoli díky svému božskému původu, ale pouze díky božskému svolení zázraky konat. Isa je tím, kdo sjednotil společnost ve víře v jediného Boha, ale křesťané a židé jeho nauku podle muslimů dezinterpretovali, čímž se stali bezvěrci. Hlavní rozpor mezi křesťany a muslimy tkví v odmítání takzvané Svaté trojice, tedy Otce, Syna a Ducha. Muslimové věří v božskou jedinečnost a Alláh je samostatnou, výlučnou a jedinečnou entitou, jehož původ nelze zdědit a jehož vlastnosti nelze spojit s lidskou bytostí.

Podobnost mezi islámským a křesťanským učením lze pozorovat i v roli Ježíše v událostech soudného dne, kdy soupeří dobro se zlem a dochází k finálnímu rozhřešení a povznesení těch, kteří věří, zatímco ti nevěřící jsou zatraceni. Kresťanství vykresluje soudný den paradoxně násilněji a hříšníky zatracuje v ohnivém jezeře, zatímco islám bezvěrce pouze přivede právě skrze role Mahdího a Isy na správnou cestu. V učení je Isa tím, kdo porazí Satana, přetne kříž - potře tedy falešnou křesťanskou víru - a zničí i spojence bezvěrců v podobě národů Gog a Magog. Poslední jmenovaní nejsou specifikováni v textech Bible jako jednotlivci, kmeny nebo celé národy, ale v muslimském učení jde o státní útvary spojované se Satanem, které reprezentují chaos a bezvěrství.

V šíitské odnoži islámu je pak Isa nejen prorokem soudného dne, který porazí síly zla, ale je také přímo učitelem islámského mesiáše Mahdího a velitelem jeho vojsk, tedy vezírem.

Kromě odlišností islámské a křesťanské nauky, zejména v jedinečnosti islámského Boha a svaté trojice u křesťanů, panují rozdíly i v drobných odlišnostech vnímání osoby Ježiše, které jsou ale pro věřící natolik zásadní, že jsou muslimové i křesťané dodnes schopní označit jeden druhého za bezvěrce. Označení muslim znamená „ten, kdo je podřízen vůli Alláha“ a v této optice byl Ježíš podle nauky islámu muslimem, tedy nemůže být připuštěn jeho božský původ a jedinečnost Boha podle islámské nauky připouští jediný výklad - Ježíš byl poslem a prorokem Alláha. Obě náboženství se tak shodnou na Ježíšově jedinečné roli posla, učitele víry, vykonavatele zázraků a toho, jehož znovuzrození vyvolá události soudného dne. Jádrem rozporu zůstává Ježíšův božský původ, okolnosti jeho smrti a výklad jeho učení, které plně uznávají obě náboženství, jen v odlišné formě.

Zajímavým faktem je jistý časový paradox u islámské nauky ve vnímání Ježíše, který má na konci soudného dne zavést spravedlnost a vymáhat islámské právo šaría. Podle muslimů Ježíš islámské právo uznával, ale zároveň také muslimové tvrdí, že božský zákon šaría byl podle Koránu odhalen až Muhammadovi o více než 600 let později. I tak je ale popření tohoto očividného rozporu v islámu vnímáno jako kacířství. Osud a život Ježíše byl také jedním z důvodů středověkých křížových výprav. Tím, že islám i křesťanství Ježíše vnímají jako klíčovou osobnost, veškerá poutní místa spojená s jeho životem jsou svatostánky islámu i křesťanství. Muslimové si tak nárokují jeruzalémskou Chrámovou horu stejně jako křesťané a to stejné platí i u Nazaretu nebo Betlému. Středověký boj o Svatou zemi tak doslova znamenal boj o území dnešního Izraele, které je stejně posvátné pro obě náboženství.

Pokud by se dnes muslimští a křesťanští radikálové sešli, našli by minimálně v otázce významu Ježíše a jeho života společné téma, kde by zásadním významu jeho osoby pro obě náboženství shodli a rozpory by panovaly pouze v drobnostech, kvůli kterým se ale i dnes vedou mezi zástupci obou kultur zničující války. Křesťané, muslimové, ale i židé toho mají společného daleko více, než jsou ochotní přiznat.

Seznam zdrojů: