Článek
Budu mluvit z pozice mladé ženy uvědomující si její výjimečnou situaci. Vím, že zdaleka ne všichni Češi mají možnost o mých myšlenkách vůbec uvažovat, natož je potom realizovat.
Moji rodiče ale vybudovali zázemí v 90. letech a dnes mně a mé sestře přenechali významný majetek. Obě přemýšlíme, že budoucnost svážeme s jinou zemí. Česká republika nám nenabízí zdaleka takové možnosti, jako našim rodičům.
Budu mluvit za své vrstevníky, kteří nemají luxus vlastního bydlení poskytnutého rodiči, často pocházejí z rodin středních tříd venkova, tedy těch, které celý život spořily na to, aby jejich potomci získali lepší budoucnost. Na mé fakultě je takových zhruba třetina a patří jim i jejich rodinám neskonalý obdiv.
Sama studuji psychologii a ovládám španělský, anglický i francouzský jazyk. Měla jsem štěstí, často cestovala a moji rodiče dbali na to, abych filmy sledovala zásadně bez titulků, což výrazně pomohlo. Má znalost jazyků mi díky rodičům dnes otevírá dveře možností v 60 % světa a patří jim opět můj neskonalý vděk.
EU se musí definovat, cítíme to - nejsem proti federaci
Evropská federace? Nebyli bychom proti, záleží jen za jakých podmínek. Suverénní státy? Jaká budoucnost náš čeká pod maličkou Českou republikou orientovanou na export? Vše je drahé, cítíme to. Nebýt našich rodičů, nemohli bychom si dovolit ani samotné studium na vysoké škole. Dotují nás a často dělají nemožné proto, aby nám pomohli a jakkoli nás podpořili v naší budoucnosti. Zrovna mí rodiče do mé generace společně s mou mladší sestrou vkládají všechny naděje.
Říkám si proč. Proč tu zůstávat a hnát se za nereálným snem, že vybuduji zázemí dostatečné pro to, abych na své rodiče navázala. Můj otec pobíral plat 150 000 Kč jako ředitel nadnárodní firmy v roce 2000. Za svůj výdělek si koupil pozemek, na kterém dnes stojí rodinný dům. Já bych na podobný pozemek s platem 150 000 hrubého dnes šetřila přes 18 let zatímco bych neutrácela nic za svůj vlastní provoz, což je nemožné.
Podobně to cítí mnoho studentů z mé generace, příběhy našich rodičů se podobají. Někteří podnikali, jiní se zasadili o růst firem kde často získali vlastnický podíl a dnes z toho žijeme všichni. Je ale na co navazovat?
Většinově má rodina i mnoho rodin mých vrstevníků podnikání opustilo. Jedná se o zástupce vyšší třídy, kteří měli často menší firmy do 50 zaměstnanců a tržby do 100 milionů korun ročně, tedy se řadili ke střední podnikatelské třídě. Postupně v uplynulých letech i kvůli covidu podnikání opustili, investovali do nemovitostí a dále již spíše investují nebo odkládají své produktivní aktivity na později. Je to obrovská škoda, ve svých oborech byli tito lidé excelentní a právě díky píli střední a vyšší třídy ekonomika České republiky vzrostla a prosperovala.
Často se jich ptám a nejen já, zda by znovu podnikali a zaměstnávali kumulovaně stovky lidí. Odpovědí je, že už to nemají zapotřebí, doba pominula a přidaná hodnota, kterou byli často schopní v množství oborů od marketingu po stavebnictví vytvořit, už je minulostí. Prý se dnes zaměstnanci chtějí soudit, musíte archivovat účetnictví po 10 let a všichni jmenovaní mají starost o nástup Andreje Babiše k moci, protože jeho minulá vláda se prý vyznačovala značně nevybíravými kontrolami finančních úřadů, kdy úředníci měli 50 000 Kč odměnu za každého podnikatele, kterého zakleknou. Nikdo nechce riskovat.
Lepší je nedělat nic. Na zázemí lze stavět a narozdíl od ČR buduje generace mých rodičů jmění jinde. Ať už se jedná o Thajsko, Srí Lanku nebo Indonésii, investice jdou tímto směrem. Je to škoda, všichni se totiž cítí být Evropany a byli by rádi, kdyby se podnikatelské prostředí vrátilo do stavu před rokem 2014.
My mladí ale cítíme, že je tu něco špatně. Nevíme přesně co, jsme si ale úplně jistí, že tu nejde žít. Každý z nás tedy čeká na ukončení studia jen aby mohl tuto zemi opustit. Někteří jdou do Asie, někteří do Kanady a já se chystám do Kolumbie nebo Argentiny.
Ráda bych ale zůstala v Evropě. Potřebovali bychom jako mladí pouhý impuls, známku toho, že o nás někdo stojí. Máme totiž pocit, že zatímco generace našich rodičů byla vážená a byl jí poskytnut přístup k úspěchu i majetku, nás nic podobného nečeká. Nechci si od svých rodičů půjčovat miliony na otevření vlastní provozovny psychologické ordinace, když vím, že matka za obdobný nájem platila 2 000 Kč měsíčně v roce 1999. Pozemek pod naším domem stál 1,2 milionu, dnes stojí dům přes 40 milionů, což si nebudu moct dovolit nikdy.
Pomohla by Evropská federace, věřím totiž, že národní státy jsou přežitkem a volný pohyb včetně svobodného obchodu a podnikání by přispěly k migraci mladých Evropanů napříč státy EU kde by mohli svobodně tvořit a realizovat své nápady. Jako malá jsem se mé matce starala o její software poskytující vzdálenou telemedicínskou péči, vím, že jej později prodala za 80 milionů korun a většina z těch nejlepších nápadů bylo mých. Dnes bych ale do podobného podniku nešla, bála bych se rizika a hrozby, že nezaplatím složenky.
Chybí nám cíl. Nevíme, o co současné Evropě jde, a proto jsem často i já sama bezradná, nevím totiž, kam máme směřovat. Nerůst, růst? Udržitelnost? Inovace? Často to jde proti sobě.
Svět je moc velký, tisíce mladých Čechů a Češek utíkají pryč
Výsledkem je, že mladí po tisících utíkají pryč. Jde o inženýry, doktory i filosofy. Moji o čtyři roky starší vrstevníci po desítkách utíkají do Indie, Indonésie i Jižní Ameriky. Nezastaví je nic. Hrozba, že selžou a nebo prožijí průměrný život v České republice, je příliš vysoká a naplnit tužby svých rodičů často znamená riskovat úplně vše. Jaký tu pro mladé zbývá smysl života, když nikdy nepřekonají své vlastní rodiče, kteří byli první porevoluční generací?
Zas nás nepodceňujte, máme známé všude. Mladí doktoři si tak už předem budují svá zázemí v Amsterodamu nebo Stockholmu a inženýři míří do Mnichova nebo Frankfurtu, kde nastoupí za 180 000 Kč měsíčně v německých automobilkách nebo strojních gigantech typu Siemens. Nejsme hloupí a víme kudy běží zajíc.
Chtěli bychom ale jeden jediný důvod tu zůstat. Žijí tu naše rodiny a opustit zdejší prostředí není vůbec jednoduché a nechce se nám. Naši rodiče nás ale přímo vybízí hledat štěstí jinde, sama mám možnost vycestovat přes Erasmus do Kolumbie. Zatím na jeden rok, otázka je, zda se s kamarádkou vrátíme.
Takových jako já jsou stovky, ne-li tisíce
A tak za honbou za úspěšným životem utíká z České republiky množství mladých. Já sama znám minimálně 10 vrstevníků, kteří se už ze zahraničních studií neplánují vrátit, často jde o ty nejinteligentnější. Pocházejí ze všech vrstev, ať už jejich rodiče disponují zázemím, nebo se zadlužili aby jejich děti nalezly lepší život, nic to nemění na jejich cílové destinaci. Tou rozhodně není Česká republika a je to obrovská škoda.
Jestli něco mladí lidé umí, tak je to umění počítat. Umíme si spočítat perspektivu, mzdy, budoucnost i daně a tím, že nedisponujeme žádnými závazky, nejsme také ničím limitováni a odejít ze země není nic složitého. Často jsme bilingvní a nečiní nám to žádný problém.
Evropské unii věříme. Rodiče do uspořádání vkládali obrovské naděje a my nečiníme jinak, cítíme se tu doma. Musíme tu ale přemýšlet o životě v délce 60 ne-li více let, tedy vnímáme jako existenční hrozbu všechny porušení platných smluv a dohod, jak dnes například činí Donald Trump. Tyto události mají zásadní vliv na psychiku i uvažování mladých lidí, kteří nesvážou svou budoucnost natož rodinu se zemí, kde by se necítili bezpečně.
Sama se zatím se do Kolumbie těším, nejsem ale úplně rozhodnutá, zda v zemi zůstanu a svážu s ní svou budoucnost. Ráda bych ale viděla nějaké argumenty pro návrat do Evropy, počkám si po podzimních volbách a také mne zajímá bezpečnostní situace vzhledem ke krizi na Ukrajině. Americký prezident se chová nehorázně a opravdu ve skupině mých vrstevníků nenachází zastání - ti, kteří mu fandili, už dávno procitli a nyní se klepou strachy, protože často pochází z východních zemí typu Slovenska, Gruzie nebo Arménie.
Nenechte se mýlit, často jsou i mladí lidé něčím, co byste nazvali vlastenci. Máme Českou republiku nadevše rádi, ale vztahy nejsou jednostranné. Pokud naše země nenabídne mladým perspektivu, dostupné bydlení a možnost úspěchu, nezůstaneme tu. Nejsme hloupí a máme možnosti. Podobně jako Volodymyru Zelenskému nám ale dochází naděje, vůle a víra.
Pokud se Česká republika, respektive Evropa nevzpamatuje a nenabídne mladým lidem perspektivu, nemůže očekávat, že zde zůstaneme.
