Saluki - přítel faraonů a nejstarší pes světa

Některé historické prameny mylně zmiňují jako nejstaršího ,,přítele člověka“ plemeno australského Dinga. Íránští psi plemene Saluki jsou ale o přibližně dva tisíce let starší než jejich australští příbuzní a byli věrnými druhy faraonů, prapůvodních zemědělců v oblasti úrodné Mezopotámie a zejména egyptští panovníci si je později oblíbili natolik, že byli nalezeni i v jejich hrobech po boku svých pánů, aby dle soudobých tradic společně došli vstříc posmrtnému životu. První zmínky o íránském chrtovi a doklady jeho vyobrazení na starobylých malbách se datují do doby před 9 000 lety.

Vztah člověka a psa je starý stejně jako samotná koncepce civilizace a urbanismu. Jakmile začali lidé budovat osady a opustili sběračství společně s nomádským stylem života, psi je provázeli a vyvíjeli se po boku lidské civilizace až do dnešní podoby. Existence dalších, starších psích plemen je pravděpodobná - žádné se ale do dnešních dnů nedochovalo, pouze perští chrti přetrvali. V Egyptě byli perští chrti posvátní a  dodnes jsou nazýváni Královskými psy Egypta. Je nutné dodat, že tato nádherná zvířata jako aristokrati také vypadají.

Nejrychlejším plemenem světa, které běžně závodí na dostihové trati, je anglický chrt. Ani Saluki ale není o nic méně rychlý, zvládne zrychlit až na 70 kilometrů za hodinu. Na rozdíl od anglického chrta ale vytrvá daleko déle, lze jej tak označit za extrémně rychlého a zároveň neúnavného běžce.

To dokládají i zmínky v egyptské a perské historii, které zmiňují perské chrty jako zdatné lovce gazel i pouštních zajíců, které zvládli unavit a společně se svými pány je lovili pro sport i potravu. I britští chrti svým genofondem vycházejí ze starobylých perských chrtů, společně s chrty afghánskými a ruským barzojem. Oproti ohařům, bloodhoundům nebo basetům loví plemena chrtů hlavně podle zraku, který mají vyvinutější než jiná plemena a spoléhají na svou rychlost i neomylné instinkty, zatímco přímo pronásledují kořist. Saluki neumí kořist vyčenichat nebo najít několik dnů starou stopu, když už ale kořist zahlédne, je téměř jisté, že jí dožene a dlouhá tlama plná ostrých zubů společně s obrovskou silou v čelistech poslouží jako garance úspěšného lovu.

Jeden z největších válečníků a nejslavnějších vladařů v historii Egypta, faraon Amenhotep II. z 18. dynastie egyptských vládců byl nejen dobyvatelem a vládcem říše za jejího největšího rozmachu, ale také miloval své perské chrty, kterých měl několik a v říši byla tato zvířata během jeho vlády vnímaná jako posvátná. Na malbách nalezených uvnitř hrobky faraona jsou vyobrazeny motivy lovů a bitev, kdy vladař na svém voze střílí z luku po nepřátelích i lovené zvěří a doprovází jej několik perských chrtů. Když byla v roce 1897 nalezena jeho hrobka archeologem Victorem Loretem, dnes označena pod čísly nálezů jako KV-35 a související místnosti KV-50 a KV-51, byla faraonovým psům věnována celá místnost a těla mazlíčků v souladu s tradicemi balzamovači zachovali tak, že mumifikované ostatky přežily až do dnešních dnů.

Muslimský svět je známý svou netolerancí ke zvířatům a zejména ke psům. Mohou sloužit pouze jako praktičtí pomocníci při lovu, ochraně stáda a nebo jako hlídači majetku, kteří ale nesmí do domu. Zejména perská odnož islámu netoleruje jakýkoli lidský kontakt se psem a pokud by pes ulovil zvěř, nebyla by považována mezi muslimy za správně poražené zvíře. Perští chrti mají v tomto vnímání výjimečnou pozici a zejména během rozmachu islámu v 10. až 13. století byli tak cenění, že si je navzájem panovníci předávali darem.

Arabové nazývali perské chrty slovy „el hor“, tedy v překladu vznešení a považovali je za psí elitu srovnatelnou se šlechtickým statutem mezi zvířaty - podobně vnímali také sokoly mezi ptáky.

Chrti směli lovit, nosit svým pánům zastřelenou nebo uhnanou zvěř a dokonce byli vpouštěni do sídel panovníků i na jejich dvory, což by v případě jakéhokoli jiného psího plemene bylo naprosto neslýchané. Také pouštní kmen Beduínů, který je známý svým kočovným životem, udělil perským chrtům v rámci jejich ortodoxního vnímání islámu „výjimku“ a náčelníci kmene měli své psy dokonce uvnitř svých stanů.

I tyto historické zmínky hovoří o výsadním postavení plemene perského chrta mezi jinými domácími zvířaty. Více než jako psa jej panovníci starověku vnímali jako aristokracii mezi zvířaty spíše než pouhého pomocníka při lovu. Malovali s perskými chrty obrazy a pohřbívali je se stejnými poctami, jako ty nejvýznamnější členy dvora.

Jak již bylo zmíněno výše, plemena chrtů jsou četná a rozšířená napříč Asií, severní Afrikou a dnes i Evropou, kde si je v 19. století oblíbili zejména Britové. Vzhledem ke stáří plemene perského chrta a tradiční vznešenosti tohoto plemene je ale klíčovým ukazatelem původu rodokmen, který může sahat až několik století zpět.

Chrta, který se tváří jako perský a není doložen jeho původ po alespoň sedm až osm generací, si můžete pořídit od zhruba 40 000 Kč. Saluki, jehož předky majitel prokazatelně zdokumentuje staletí zpět, je ale daleko nákladnější záležitostí. Někteří perští chrti se dokonce prodávají za 7 až 15 tisíc dolarů, zejména v Saúdské Arábii a v Egyptě, kde tito psi stále symbolizují vyšší statut jejich majitele a jsou vnímáni jako ti správní společníci - i novodobých - aristokratů.

Použité zdroje: