Článek
Dnešním textem bych si především přála reagovat na chybný konsenzus, že mladí volí hloupě a nechají se zviklat hloupými videi na sítích nebo momentálními pudy. Mohu vyhodnotit dvě skupiny, ve kterých se dlouhodobě pohybuji. Těmi jsou komunita univerzitních studentů v Praze a venkovská oblast poblíž Olomouce, kde žije má široce rozvětvená rodina. Dva protipóly v podobě často radikálně odlišných názorových proudů mají jedno společné. Mezi studenty a mládeží zhruba do 30 let věku by se jen těžko hledali podporovatelé hnutí SPD a Stačilo!, která se zakládají na odporu vůči demokratickému uspořádání v České republice a jejímu členství v mezinárodních společenstvích. Tyto partaje sází na zkratky, vábivé sliby a jednoduchá řešení s cílem získat dostatek naštvaných voličů, kteří to s naší republikou vzdají a odevzdají se na milost dosud nejasné koncepci, jejíž konkrétní podoby Stačilo! ani SPD dosud detailně nenačrtly.
Důvodem jsou mýty a fámy, které o mladé generaci často šíří ti, kteří nám ale vůbec nerozumí a pohnutky dnešních studentů a prvovoličů nechápou. V článku se zkusím opřít i o dostupné zdroje, statistiky a data, aby vyznění a celkový dojem nestál pouze na mém pozorování a byl alespoň částečně doložitelný obecnými trendy.
Narodili jsme se v jiném světě a víme to. Pokud ale systém zničíme, co potom zbyde?
Často slýchám od mých rodičů, jak v 90. letech podnikali a vydělávali více než vydělávají dnes, zatímco byt v Praze stál od 200 do 500 tisíc korun a jak moc litují toho, že si nemovitostí nepořídili dostatek a dnes by byli za vodou. Regulace, předpisy a životní náklady pro ně tvořily také násobně nižší částky než je tomu dnes a v jejich očích je dnes úspěch i vybudování zázemí nás mladých obtížnější. Naši mají pravdu, ale jejich vnímání je ovlivněno jejich životní dráhou úspěšných podnikatelů. Jiní členové mé rodiny pracují pro Lesy České republiky, finanční správu nebo pro některé z dalších významných zaměstnavatelů, například pro Olmu. V devadesátých letech pobírali několik tisíc korun měsíčně a na nemovitost neměli, tudíž většinou bydlí v multigeneračních domech nebo pronajatých bytech. Mezi staršími příslušníky mé rodiny pak najdu i ty, kteří by se rádi vrátili do doby komunismu, kdy prý práce byla, důchody byly a daleko více se stavělo.
Oba tábory rodičů se ale shodují na tom, že to dnes není jednoduché a často přemýšlí, jak by svým dětem nebo vnoučatům pomohli i skrze volbu konkrétní politické strany či hnutí. A ano, jsou i takoví, kteří kvůli strachu z migrace volí SPD nebo z nostalgie k socialismu a z nenávisti vůči současné době vhodí svůj hlas i hnutí Stačilo! Mezi mladou generací ale tento trend nepanuje a ani nemůže, protože jsme se narodili často až na přelomu milénia nebo již po pádu totality. Svět dnešních dnů je to jediné, co známe a i proto nepřemýšlíme nad návratem do dob minulých, ale zajímá nás, jakým směrem se budeme posouvat dopředu. Zde se dostávám k oněm náladám mezi mladou generací, která není líná, ani hloupá, natožpak ovlivnitelná.
Volba rodičů není zárukou volby jejich potomků, zde je první mýlka a tento trend pozoruji jen u zhruba třetiny vrstevníků. Často se ale rodiče shodují v obecných tezích a postojích mezi konzervatismem a více liberálními postoji. Mladí jsou ale radikálnější a tak zatímco rodiče mých bratranců od Olomouce volí lidovce, děti volí Babiše a jeho ANO. Obě generace přitom své odůvodnění volby vysvětlují stejně - lidovcům jde o lidi, říkají rodiče a mladí o ANO tvrdí totéž. Vzdělanější část venkovské rodiny také přemýšlí o Pirátech a jiní zas z jisté nedůvěry k Evropské unii plánují své hlasy věnovat Motoristům. Babiš je ale hegemonem a na venkově tvrdí většina totéž - jemu jde o lidi, zatímco Fiala řeší jen vlastní obraz v zahraničí.
Jako šafránu je pak mezi venkovskými voliči příznivců SPD a ti jako důvod své preference většinou jmenují dávky Ukrajincům, protože jim jednoduše závidí. Když se jich zeptám, kdo zastává v Olmě ty nejhůře placené pozice, odpověď zní - Ukrajinci. To ale nemá smysl vysvětlovat, protože se v debatě s přesvědčenými stejně konstruktivního závěru dobrat nelze. Takových mladých je ale velice málo i na venkově. Dosud jsem ale ve všech myslitelných názorových spektrech a sociálních skupinách nepotkala jediného člověka, který by si přál vracet zpět nebo rozbít současný demokratický systém. Smutné pak je, že zhruba polovina příbuzných a přátel na venkově neplánuje volit vůbec a o osud země se vůbec nezajímají.
V Praze je mezi vysokoškoláky situace opačná. Jako prvovolička jsem obklopena dalšími, kteří dosud k urnám nikdy nešli a těžko bych hledala někoho, kdo letos volit nepůjde. Přirozeně se preference liší podle původu a Gaussova křivka je v přístupu k řešení univerzálním ukazatelem. Většina studentů univerzit si přeje uspět, prorazit a zhruba každý pátý se vidí jako podnikatel s tím, že mnozí mí vrstevníci již v 21 či 22 letech aktivně podnikají a některým se i velice dobře daří. To vše při studiu jedné nebo dvou vysokých škol zároveň. Jiní se naplno věnují studiu a bojují s vysokými životními náklady a nedostupným bydlením v Praze, což je opravdu problém. Ti frustrovaní cenami by rádi viděli i maximální možné zdanění prázdných nebo investičních bytů a oslovil je program Zelených, Pirátů nebo hnutí STAN. Jiní zas zastávají více pravicové postoje a navzdory vysokým cenám přemýšlí i nad svou budoucností a vyžadují maximální svobodu, aby si mohli na jeden či více bytů vydělat s co nejnižším zdaněním a bez státních zásahů. Opět ale nelze najít nikoho, kdo by rozporoval samotný demokratický systém a nostalgicky přemýšlel nad návratem do časů socialismu. I ti nejtvrdší levičáci chtějí silnou Evropskou unii a spolupráci, nikoli izolaci a mezi mladými často zmiňované čecháčství, což znamená přístup po mně potopa a co bude dál, to mě nezajímá.
Některé tento poznatek možná pobaví, ale zrovna před týdnem jsem u sebe v bytě pořádala párty a po zhruba hodině se páteční večer zvrhl v zuřivou předvolební debatu plnou argumentů, citací z programů konkrétních stran a až zarážející byla znalost, s jakou mí přátelé recepty na řešení popisovali a data, kterými argumentovali. Mohu jednoznačně potvrdit slova mladého influencera Jana Špačka, který politiky vyzývá k většimu respektu vůči mladé generaci a skutečným řešením, nikoli natáčení stupidních videí v kostýmu hranolky, která nás degradují na nepřemýšlející konzumenty nenáročného obsahu.
Budoucnost mladé generace je pohyb kupředu
Na čem se pak venkovská a univerzitní mládež shodne? Je třeba se pohnout kupředu, nikoli se ohlížet na to, co bylo dříve a co již nikdy z principu nelze vrátit zpět. I voliči hnutí ANO mezi mladými nevolí Babiše kvůli populistickým slibům, ale kvůli prosté důvěře, že myslí i na ně. Vzdělanému a obeznámenému pozorovateli se tento argument volby ANO může zdát bizarní, ale je tomu skutečně tak. Babiš na venkově reprezentuje jistotu a důvěru, nikoli stagnaci a návrat ke starým časům. V Praze pak mladí hledají recepty, jak se ze současné apatie a nejistoty vymanit skrze levicová či pravicová témata, jakými jsou regulace bydlení nebo snížení daní začínajícím podnikatelům a debata probíhá odborně a s maximální péčí i mezi dvacetiletými, ba možná dokonce odborněji a pečlivěji než mezi mnoha čtyřicátníky či šedesátníky.
Mé vrstevníky zajímají řešení, pokrok, inovace a recepty, jak Česká republika poroste, nikoli jak se zakonzervuje a izoluje. Co už nás vůbec nezajímá, jsou návrhy na návrat do starých časů, které neznáme, nepamatujeme a které většinově odmítáme už jen z prostého vědomí, že budoucnost je cesta kupředu. Pro každého z nás tato cesta probíhá jinak, ale to už je politika.
Jsme to my, kdo bude v současném světě žít ještě desítky let a také si přejeme zázemí, úspěch, příležitosti a rozvoj, jaký zažili naši rodiče po pádu totality. Pokud si tento text přečtou i někteří zástupci starší generace, kteří by návrat do minulosti naopak ocenili, apeluji na vás - myslete při letošní i na nás, protože nás zakládání rodin, budování zázemí nebo kariéry teprve čekají a rádi bychom měli především příležitosti, nikoli pouhou jistotu průměrnosti v izolované České republice bez perspektivy rozvoje.
