Článek
Slovinsko bývá v hledáčku českých turistů především díky svým přírodním krásám. Alpské vrcholy, Bledské jezero, kaňon řeky Soči, případně úchvatné, byť turisticky poněkud přetížené jeskyně Postojna a Skočanska jama. Jenomže Slovinsko má i moře, i když celková délka pobřeží dosahuje pouhých 47 kilometrů. Našinci ho povětšinou míjí, jelikož pádí za vodními hrátkami do sousedního Chorvatska.
A je to škoda. Tak jako v celém Slovinsku narazíte na zdejším pobřeží Istrie na přívětivé a pohostinné domorodce, vynikající kuchyni, v níž se mísí středoevropské, balkánské a italské vlivy i pohodu, protože už kvůli skromné rozloze zdejších pláží se sem vměstná přeci jen omezenější počet rekreantů než do nedalekých chorvatských letovisek Rovinj či Poreč. I když i tak bych doporučoval se sem vydat spíš v červnu či září. Navíc je to z Čech opravdu blízko, z Prahy necelých 800 kilometrů. Vzhledem k tomu, že Slovinsko je v Evropské unii, nebudete na cestu potřebovat ani potni list. Tak se totiž slovinsky řekne pas.
Ona ta slovinština je vůbec roztomilý jazyk. A my Češi ho můžeme malinko zneužívat. Kupříkladu vyrazí-li na dovolenou prarodiče s vnoučaty, rozdělení rolí je více než zřejmé. Babička (babica) s dědečkem (dedek) budou pěkně odpočívat, děcka pak zajišťovat plynulý přísun zmrzliny a nápojů. Důchodci se totiž slovinsky řeknou upokojenci, zatímco děti otroci. Otroci budou možná plakat, protože takhle si pobyt u moře nejspíš nepředstavovaly. Prarodičům stejně nakonec nezbude nic jiného než plačati, totiž platit. Rekreanti se budou muset smířit s tím, že na hotelových pokojích je zakázáno kaditi, totiž kouřit a k večeři bude třeba obstarat otrokům nějaký ten jed (jídlo), jinak by je totiž přepadla lakota, tedy hlad. Jak je známo, lačen otrok je jezen. Neznamená to, že by ono nebohé hladové děcko snědli místní kanibalové. Prostě by zlobilo, čemuž by se nemohl nikdo čuditi, vlastně divit. Časem by pak vykořisťovanou mládež nejspíš opustila moč, totiž síla a dovolená by stála za prd. Což by pro změnu zmátlo Slovince, jelikož prt tady znamená ubrus.
Nejvyšší čas vyrazit ne večeři
Největším slovinským přístavem je Koper, má ovšem pouze 24000 obyvatel, takže nečekejte žádné Marseille nebo Neapol. Město má malebné středověké jádro, na jehož architektuře je na první pohled zřejmý italský, především benátský vliv. Není se ostatně příliš čemu divit. Istrie dlouho Benátkám patřila a mezi světovými válkami byla součástí Itálie. Koper má i své italské jméno – Capodistria – odvozené z latiny, Caput Histriae neboli Hlava Istrie.
Mnohem malebnější, než Koper je ovšem nedaleký Piran. Městečko je rozložené na poloostrově vybíhajícím do Jaderského moře, na jehož konci se nachází kostel sv. Klimenta. Jeho věž kdysi sloužila zároveň jako maják. Původně na jejím vrcholku plápolal oheň, z řeckého slova πῦρ, pyr označujícího oheň, pochází jméno města.
Zvonice dominanty města, zdejší katedrály sv. Jiří je kopií kampanily na náměstí sv. Marka v Benátkách a staveb v benátském stylu najdeme ve městě ještě mnoho. Nejkrásnějšímu domu se tu dokonce říká Benátčanka. Nachází se na hlavním náměstí pojmenovaném po zdejším rodákovi houslovém virtuosovi Tartinim. Na jeho fasádě je dodnes možné přečíst si nápis Lasa pur dir. Jen ať si mluví! Podle legendy se bohatý benátský obchodník kdysi zamiloval do jedné místní krasavice. Neuniklo to pozornosti zdejších matron, které se okamžitě jaly dívku pomlouvat. A tak kupec své milence postavil palác přímo na hlavním náměstí. Když už opory místní společnosti jeho milou pomlouvají, tak ať to alespoň stojí za to!
Dnes se v Benátčance prodává sůl. Ta je totiž odedávna zdejším vývozním artiklem. Piranská sůl je dokonce chráněná evropská značka. Saliny se nenacházejí přímo v Piranu, ale v nedalekém Sečovlje. Jedná se o nejseverněji položené saliny ve Středomoří. Mořská voda je přiváděna do kaskády nádrží, kde se nechává od jara do podzimu postupně odpařovat. Ze zbylého hustého solného roztoku vykrystalizuje sůl. Dno nádrží pokrývá tzv. petola. Jde o několik centimetrů silnou vrstvu tvořenou minerály, řasami a mikroorganismy nacházející se na dně odpařovacích nádrží. Tato vrstva brání mísení soli s bahnem a dodává soli specifické minerální vlastnosti. Proto má zdejší sůl uplatnění nejen v gastronomii, prodávají se také kosmetické výrobky s jejím obsahem a v největším slovinském přímořském letovisku Portorož se slané bahno používá k léčení revmatismu.
Saliny v Sečovlje
V dobách největší slávy pracovalo v salinách na 500 rodin, jejichž členové se tradičně věnovali této profesi. Brodili se obuti do dřevěných sandálů v nádržích a dřevěnými hráběmi (kov by v agresivním prostředí dlouho nevydržel) stahovali solnou masu. Tato metoda je považována za součást zdejšího kulturního dědictví a dodnes se větší část zdejší produkce sklidí tímto způsobem.
Podél pobřeží se táhnou kilometry promenád pro pěší a cyklostezek, které propojují jednotlivá střediska. Nejsou tu spektakulární útesy, ani široké písečné pláže s tisíci slunečníků. Ale je to tu takové pohodové a milé.
KÖTHE, Friedrich a SCHETAR-KÖTHE, Daniela. Slovinsko a Terst: [kompletní průvodce na cesty]. Průvodce světoběžníka. Brno: Computer Press, 2010. ISBN 978-80-251-2270-9.
Slovinsko: časopis Země světa, Praha, 2023
