Článek
Žánr, kterému se ve Francii říkalo filmy pláště a dýky, byl v 60. letech velmi populární. V těchto dobrodružných spektáklech exceloval především Jean Marais, prototyp romantického hrdiny bez bázně a hany. Jeho filmy nebyly prosty humoru, o který se však staraly vedlejší postavy. Nejčastěji v tomto směru hlavní hvězdě sekundoval populární komik Bourvil.
Hrdina nového typu
O Belmondovi, vycházející hvězdě francouzského filmu, se nejprve uvažovalo jako o d’Artagnanovi. Jelikož se ale chystaly hned dvě produkce proslulého Dumasova románu zároveň, ta Belmondova nakonec ustoupila. Jenomže režisér de Broca považoval Belmonda za ideálního představitele podobných rolí. A když nemohl být Belmondo d’Artagnanem, stal se Cartouchem. Ten nebyl vymyšlenou postavou, lapka tyranizující Paříž a její okolí na počátku 18. století skutečně existoval.
Belmondo navázal spíš než na Maraise na Fanfána Tulipána, jemuž propůjčil svoji tvář Gérard Philipe. Ve zbojníkově postavě spojil své obvyklé kaskadérské kousky, romantickou rovinu, napětí i rošťácký humor. Cartouche je prostě neodolatelný dareba neochvějně přesvědčený, že se dokáže dostat z každé šlamastyky. Maraisovi hrdinové vedle něj vypadali poněkud fádně. Mnohé diváky ovšem zklamal závěr filmu. Příběh se totiž láme do tragické roviny. Cartouchova životní láska Venuše ztvárněná Claudií Cardinalovou umírá. Zůstala věrná, zatímco on ztratil hlavu a zamiloval se do krásné aristokratky. Venuše jej však ani tehdy neopustila a je to právě desperátova lehkomyslnost, která její smrt způsobí. Zoufalý Cartouche uloží její tělo do zlatého kočáru naplněného uloupenými poklady a nechá ho potopit v jezeře. A zatímco kočár s Venušiným tělem mizí pod hladinou, Cartouche a jeho zbojníci odjíždějí do tmy se zapálenými pochodněmi v rukou. Teď to teprve pořádně roztočí. Dobře však vědí, že od břehu jezera vede jediná cesta a ta skončí na popravišti.
Pařížský Robin Hood
Skutečný Cartouche žil v časech regentství, v době nezletilosti Ludvíka XV. Byl prý neobyčejně zdatným kapsářem, snad v sobě měl něco z Belmondovy lehkovážnosti a odvaha k odvážným lupičským kouskům mu rovněž nechyběla. Mnohdy dokonce hraničila s drzostí. Nechal se prý schválně zatknout pro rvačku, neboť se vsadil, že jej nikdo z policistů nepozná. Spolupracovalo s ním mnoho hostinských, kteří mu poskytovali úkryt, překupníků a dokonce i někteří policejní komisaři. K násilí se uchyloval jen výjimečně. Královská spravedlnost proti němu musela nakonec nasadit vojáky a vypsat velkou odměnu pro všechny.
Rozlišit dnes Cartouchovy reálné skutky od legend prakticky nelze. Jednou prý potkal na pařížském mostě Pont Neuf zadluženého obchodníka se suknem, který hodlal vyřešit své problémy skokem do řeky. Cartouche jej přesvědčil, aby se vzdal koupele v Seině a místo toho následujícího večera pozval k sobě domů své věřitele. Najde se prý neznámý dobrodinec, který jej zachrání. Obchodník poslechl. Celý den strávil jako na trní, představoval si, co udělají jeho hosté, pokud se záhadný dobroděj nedostaví. Těžko se dalo předpokládat, že by se takovému šprýmu všichni vespolek srdečně zasmáli. Jenomže onen tajemný muž do větru nemluvil. Skutečně přišel a dluhy vyrovnal. Zatímco se kramář omámeně probíral nabytými dlužními úpisy, věřitelé odcházeli spokojeně do svých domovů. Ušli ovšem sotva pár kroků, když se na ně vrhli členové Cartouchovy bandy a peníze si od nich vzali zase pěkně zpátky.
Zajímavou vzpomínku si na slavného lupiče hýčkala urozená maršálka de Boufflers. Jedné letní noci ji služebnictvo uložilo na lože a nechalo otevřená okna, aby se jí v letním parnu lépe spalo. Očí se jí začínaly klížit, když ji přepadl neodbytný pocit, že není v komnatě sama. Sáhla po zvonku, aby přivolala služebnictvo, v čemž jí však zabránila silná mužská ruka. Neznámý se představil jako Cartouche, omluvil se, že ji ruší ze zaslouženého odpočinku a ujistil ji, že se nemusí ničeho bát. Požádal ji, aby si nechala poslat pečené kuře a láhev šampaňského, neboť se v tom shonu zatím nestačil navečeřet. Konsternovaná dáma uposlechla. Cartouche způsobně poděkoval, vyjádřil se pochvalně na adresu kuchaře, méně jej uspokojilo víno, prý to nebyla žádná sláva. Načež zmizel ve tmě. Jaké bylo překvapení nedobrovolné hostitelky, když jí byla o několik dní později doručena do paláce bedna kvalitního šumivého moku.
Markýza de Bauffremont mohla paní maršálce konkurovat. Cartouche prchající před policií se spustil komínem do jejího krbu. Omlouval se a dokonce sám zametl popel a uhlíky, které se při jeho seskoku do krbu rozletěly po koberci. Po několika dnech markýze dokonce poslal diamant. K velké lítosti urozené dámy drahokam zabavil manžel a peníze pak rozdal chudým.
Každá legrace ovšem jednou skončí. I Cartouche byl nakonec lapen. Udal jej jeden z členů jeho bandy. Ve vězení ho umístili do klece, aby nemohl uprchnout. O společenský život neměl nouzi. Navštěvovali jej herci Comédie Française, kteří o něm právě hráli divadelní hru, mnoho aristokratů včetně maršálky de Boufflers a dokonce i sám regent. Některé návštěvníky prý učil svému kapsářskému umění. Podstoupil výslech právem útrpným, k ničemu se však nepřiznal, nikoho neudal.
Smrt jako zábava
Popraviště bylo nachystáno na 27. listopadu 1721. Popravy patřily mezi oblíbené kratochvíle obyvatel a na tuhle se těšila celá Paříž. Smrt fascinovala, tím spíš pokud mohla být považována za spravedlivou odplatu. Zvlášť povedené popravy nebo ty, kde hlavní roli v představení hrála nějaká významná osoba, žily dál v lidovém vyprávění. Hodnotil se vzhled, gesta i zmužilost odsouzenců a samozřejmě i zručnost kata a jeho pacholků. Kronikář Mercier si dokonce dovolil vznášet kritické připomínky k jejich organizaci. Stěžoval si, že náměstí Grêve je příliš malé a nezaručuje, že všichni přihlížející na popravu uvidí. Zároveň reptal, že je všechno na dlouhé lokte, musí se dlouho čekat a trnem v oku mu byly především noční popravy za svitu pochodní. Lidé jsou už ospalí a není pořádně vidět.
Tehdy bývalo zvykem, že odsouzen měl před popravou právo, aby byl přijat na radnici. Pojedl něco dobrého a mohl vyslovit i poslední přání. Čekávali na něj soudci kojící se nadějí, že na poslední chvíli ještě uleví svému svědomí a učiní nová doznání, případně napráská své komplice. Někteří tak skutečně udělali, jiní zas začali svalovat vinu na každou osobu, na kterou si vzpomněli, jen aby okamžik popravy alespoň trochu oddálili.
Vyprávělo se, že před popravou lapky jménem Volteface, se složili jeho komplicové a zaplatili společnými silami osm zádušních mší. Večer před popravou se vězením, kde byl držen, nesl z kobky do kobky šepot. Když bude na radnici držet jazyk za zuby, budou se za něj modlit v osmi pařížských kostelech. Aby si snad nemohl myslet, že je to nějaká habaďůra, kvitanci svědčící, že bohoslužby byly skutečně proplaceny, vtiskl Voltefacovi do dlaně nějaký hošík, když sestupoval před radnicí z popravčí káry. Volteface se pak mohl soudcům vysmát do tváře, protože panečku, takových osm mší, to je pro spásu duše daleko víc než nějaké přiznání.
Právě proto se začátky poprav často neúnosně odkládaly. Na několik posledních okamžiků svého života se odsouzenec paradoxně stával pánem situace a mohl smrti ukrást ještě několik hodin. Jistý Michel Rouleau si na radnici užil posledních, prý velmi intenzivních romantických okamžiků, s Marie-Jeanne Ovillovou. Společnými silami zavraždili jejího manžela, on měl být lámán v kole, zatímco jeho milá se musela spokojit s oběšením. Tak proč si ještě naposledy nezašpásovat. Je zaznamenám i případ muže jménem Jean Falconnet. Rozpovídal se ale u večeře natolik, že poprava byla odložena až na další den. Zavíraly se mu totiž oči, hlava podklesávala únavou a chirurg, jenž dohlížel na to, aby odsouzenec vystoupal na popraviště v řádném stavu, si pro něj vyžádal několik hodin odpočinku, jelikož, jak pravil, má velmi slabý puls, a jakákoliv zvýšená námaha, by jej mohla ohrozit na životě. Tomu se říká starostlivost. Člověk měl prostě povinnost dostavit se na popraviště v dobré kondici a s jasnou myslí.
Jak napálit darebáka
S tím vším počítali i Cartouchovi soudci. A uchystali na něj léčku. Před radnicí bylo připraveno pouze jedno popraviště. Proslulý lotr předpokládal, že se bude jednat o popravu hromadnou, domníval se, že opustí tento svět obklopen členy své bandy. Teď však nabyl dojmu, že jej jeho společníci udali, aby si zachránili vlastní kůži. Tak to tedy ne! Na náměstí byla onoho čtvrtečního odpoledne hlava na hlavě, lidé se tlačili na balkónech i v oknech okolních domů. Jenomže Cartouche se rozhodl vyrovnat účet s domnělými zrádci. Mluvil a mluvil, aniž by projevil slabost nebo pokání. Záznam jeho vyprávění zabral celkem sedmatřicet stran. Lidé čekali celou noc a pouliční prodejci měli žně. Když domluvil, byl už dávno pátek. Lehce pak pojedl a připil svým soudcům.
Zatímco kněží zpívali Salve, Cartouche přivázali na svatoondřejský kříž. Vzduchem zasvištěla tyč, dle rozsudku mu měly být zaživa zpřelámány končetiny, paže a slabiny. „Jedna,“ zakřičel prý po prvním úderu. Při dalších ranách se už pouze dovolával božího milosrdenství. K tomu, aby byl rozsudek splněn, bylo třeba celkem dvanácti úderů. Pak bylo jeho tělo vpleteno do kola s tváří obrácenou k nebi. Žil prý ještě nějakých dvacet minut.
KAŠPAR, Zbyněk. Paříž, město lásky a nenávisti. Praha: Garamond, 2022. ISBN 978-80-7407-511-7.
Farge, Arlette. La vie fragile: violence, pouvoirs et solidarités à Paris au XVIIIe siecle, Paris: Hachette. ISBN 2010112423
ŽÁK, Jiří. Jean-Paul Belmondo. V Praze: XYZ, 2008. ISBN 978-80-7388-070-5.
