Článek
Devítiletého Françoise Gautiera poslala jeho matka ven před dům, zatímco se modlila nad lůžkem umírající tety. Důrazně mu nakázala, aby na ni počkal. Poslechl a stál před domem. Znenadání před ním zastavil neoznačený kočár. Otevřela se dvířka a vynořily dvě ruce, které ho vtáhly dovnitř.
Řezníka Jérôme Taconneta spravila jakási neznámá dívenka, že jeho patnáctiletého syna někdo strhl do kolem projíždějícího kočáru, když se vracel domů z hodiny katechismu. „To není možné,“ myslel si řezník, „je ještě příliš brzy.“ Utíkal do školy a věřil, že všechno je nějaký omyl. Jenomže nebyl.
Za Paříž bezpečnější
V celé více jak půl milionové metropoli byl osmačtyřicet policejních komisařů, po jednom v každé čtvrti, jejichž nadlidským úkolem bylo potírat veškerou zločinnost v ulicích. V případě potřeby měli k ruce biřice, jejich úkolem ovšem nebylo pátrání po zločincích a luštění kriminálních záhad. A také armádu špiclů, kteří se těšili všeobecné nenávisti. Mnozí komisaři navíc měli kriminální minulost a jejich metody se nedali nazývat moderními ani tenkrát, natož dnes. Jenomže tentokrát nebylo třeba zdlouhavě vyšetřovat.
Pachatel únosů totiž byl všem dobře známý a na tehdejší dobu skvěle organizovaný. Jednalo se právě o policii. První královský rozkaz zatýkat žebráky a děti potulující se po ulicích byl vydán již v roce 1663, v roce 1720 někdo dostal skvělý nápad, že by bylo tímto způsobem možné opatřit nedobrovolné kolonisty pro francouzské državy v oblasti Mississipi. Z pokusu vyčistit ulice od nekalých živlů se stala náborová akce. Pokyn sice určoval, že je třeba vyhnout se zatýkání ctihodných měšťanů a řemeslníků, ale znáte to, když se kácí les… Biřici to brali hlava nehlava, hlavně aby bylo hotovo. Za mříže se tak dostalo i nemálo ratolestí z rodin bohatých patricijů. Zvedla se mohutná vlna pobouření a několik oddílů městských drábů bylo zmasakrováno na mostě Notre-Dame a v ulici Sainte-Antoine.
Od té doby si úřední místa dávala přeci jen trochu pozor. Pečlivěji vybírala osoby, kterých se hodlala zmocnit. Bezprizorní děti, potulující se a žebrající po ulici, se jevily být ideálním cílem. Po bolestných zkušenostech roku 1720 policejní ředitelství vydalo nařízení, aby každý mistr vydal svým učňům a tovaryšům potvrzení o zaměstnání a zároveň poskytl úředním místům seznam svých zaměstnanců. Tomu, kdo by neměl výše uvedené potvrzení u sebe, hrozilo nebezpečí, že nedobrovolně odcestuje za oceán. Vzhledem k značné fluktuaci tovaryšů a truchlivé výkonnosti tehdejší státní správy byl tento pokus předem odsouzen k nezdaru. Děti žily často celý den bez dozoru, jelikož rodiče od rána do večera pracovali. V Paříži bylo navíc mnoho dětí, které tam poslali do učení lidé z venkova. Vykonávaly pomocné práce, mezi něž patřilo i vyřizování pochůzek. Stačilo obdivovat pouliční kejklíře, zaujatě pozorovat nějakou tu rvačku před krčmou, zastavit se na kus řeči s kamarády a neštěstí bylo hotovo.
Z policejních protokolů tehdejší doby se dochovala svědectví rodičů, jejichž potomek padl biřicům do rukou. Všichni si vzpomínali na pocity, které měli, když se tu zprávu dozvěděli. Někdy se v historické literatuře objevuje tvrzení, že vzhledem k obrovské dětské úmrtnosti, byl tehdy přístup rodičů k osudu svých potomků daleko fatalističtější než dnes. Zmíněné záznamy o nějakém nedostatku rodičovské lásky ovšem rozhodně nesvědčí.
Rodina se sjednotila, aby poskytla útěchu a pomocnou ruku. Kdokoliv mohl znát někoho, kdo může pomoci. Hodiny a dny, které následovaly po únosu se staly zoufalým závodem s časem. Zatčené děti byly nejprve provizorně shromažďovány na nádvoří vězení Grand Châtelet, odkud byla největší šance získat je zpátky. Odtud je čekal převoz do věznice Bicêtre, kde byly náležitě zaregistrovány. A koho se systém jednou zmocnil, vyvázl je stěží. Postižení horečně shromažďovali svědectví sousedů s cílem prokázat, že jejich syn či dcera jsou zcela bezúhonní. Největší potíž tkvěla ovšem v tom, jak doručit tato svědectví někomu, kdo by se uráčil věnovat jim pozornost. A tak běhali na policejní ředitelství a domáhali se přijetí. Většinou marně. Sháněli informace, kde se nachází inspektor jejich čtvrti, padali před ním na kolena a líbali mu boty. Sháněli jakýkoliv kontakt, který by je doporučil pozornosti někoho významnějšího. Zároveň navštěvovali malého vězně na nádvoří v Châteletu, nosili mu jídlo, objímali a při odchodu netušili, zda se ještě uvidí. Upláceli stráže i ostatní spoluvězně, aby se k jejich dítěti chovali co nejlaskavěji. A strachovali se, aby se jejich potomek ve vězení nezkazil.
Často bylo vše marné. Jediný syn Margueritte Ollier, pradleny a vdovy po truhlářském tovaryši, byl převezen do Bicêtre, navzdory četným svědectvím o jeho bezúhonnosti, která se jí podařilo shromáždit. Když byla během bouří, které měly vypuknout, zadržena a vyslýchána, pobýval tam už šest měsíců. Do protokolu uvedla, že dává každý měsíc guvernérovi věznice 30 sou, tedy částku odpovídající kupní silou zhruba 30 eurům, aby zajistil pro jejího syna výuku čtení a psaní a dozorci si prý jeho studijní úsilí velmi chválí.
Strach se rozlézal ulicemi města. Jáhen z farnosti svatého Gervaise vypověděl, že rodiče přestávali posílat své děti do školy. Po svatodušních svátcích se prý vrátilo jen dvanáct z původních skoro devadesáti žáků. Rozšířila se fáma, že děti jsou unášeny na pokyn nemocné princezny, jejíž chorobu lze vyléčit pouze lidskou krví. Dochovalo se svědectví jistého bednářského mistra, jenž provázíval svého syna cestou do školy i zpět v doprovodu sedmi tovaryšů vyzbrojených holemi.
Když Paříž vybuchne
Stoupal nejenom strach, ale i solidarita. Pekařský učeň, kterého pronásledovali biřici, se snažil zmizet přes dílny řemeslníků, jimž pravidelně roznášel pečivo. Ti drábům podráželi nohy a stavěli jim do cesty překážky. Ženy na trhu u hřbitova Saint-Jean se vzbouřily a zabránily biřicům odvést dva chlapce, kterých se zmocnily. Množily se případy, kdy se dav zajal biřice, jenž upadl do podezření, že chová nekalé úmysly. Zatím nedošlo k opravdovému násilí. Se zajatými dráby se sice zacházelo poněkud neurvale, ale rozlobení Pařížané se většinou spokojili s tím, že takového darebu odvedli k nejbližšímu komisaři, tak jak bývali zvyklí jednat s jinými ničemy. A komisař biřice zase pěkně propustil.
A právě takový zajatý a čerstvě vysvobozený biřic a policejní práskač v jednom jménem Labbé si to 23. května štrádoval ulicí Saint-Honoré. Měl ovšem tu smůlu, že si vybral právě tuhle ulici, kde jej místní poznali. Jeho zjevení vyvolalo oprávněné rozhořčení. Nikdo nemá rád zbytečnou práci a chytání jednoho daremného biřice pořád do kola vás brzy přestane bavit. Hra na honěnou započala nanovo, tentokrát šlo ovšem o život. Lapili jej a rány na jeho hlavu jen pršely.
Labbé se však vysmekl svým trýznitelům, vběhl do jednoho z dvorů a pokusil se ukrýt ve vedlejším činžáku. Komisař jménem Poussot tam sdílel byt s jistou Geneviève Olivierovou.Ta dělila svoji přízeň spravedlivým dílem mezi komisaře a své zákazníky, od kterých získávala navíc pro komisaře spoustu užitečných informací. Pro své chování byla pochopitelně v kolektivu široce neoblíbena. Zmlácený Labbé, udýchaný, v potrhaných šatech, zakrvácený a se zlomenou rukou jí v podstatě padl do náručí. K jeho smůle komisař nebyl právě doma. Geneviève se ho pokusila ukrýt v horním patře u jedné pradleny, která pro ni pracovala. Dav byl ovšem uprchlíkovi na stopě. Po schodech dupaly desítky nohou, už to nebyli jenom jednotliví rozhořčení jedinci, ale krvežíznivá smečka.
Pradlena neváhala. Spočítala si, že ji dobré vztahy s Geneviève Olivierovou nestojí za osobní riziko. Otevřela a desítky ochotných rukou vytáhly Labbého z jeho úkrytu pod postelí. Táhli jej oknu, odkud jej hodlali vyhodit. Zámečník Devaux, který dům spravoval, jim v tom zabránil a donutil je, aby ho dopravili na ulici jaksepatří po schodech. Nevedly jej k tomu obavy o Labbého život, ale strach, aby k násilí nedošlo na místě, za které nese zodpovědnost. Takový Pilát Pařížský. Hlavní pro něj bylo, že zabránil rozmlácení dveří a rozbití oken. Ze stejného důvodu zachránil i Olivierovou, kterou mezitím tloukly sousedky se vší vervou podváděných manželek.
Na ulici dav svého zajatce chvíli trýznil a pak ukončil jeho trápení ukamenováním. Večer jeho tělo položili na žebřík a svůj náklad složili před palácem policejního ředitele Berryera. To byla zcela jasná výzva. Ze shromážděného davu vyletělo několik kamenů, které rozbily okna v paláci. Policejní ředitel považoval za rozumnější svůj palác opustit zadním vchodem. K podobným scénám došlo i na jiných místech ve městě, i když už nedošlo k žádným ztrátám na životech. Dav vyplenil několik obchodů a povícero komisařů bylo obléháno ve svých bytech, odkud raději ani nevystrčili nos.
Zaskočený Berryer shromáždil nazítří své muže s jasným cílem nastolit ve městě znovu pořádek. Desítky údajných účastníků vzpoury i několik policistů skončilo za mřížemi. Následovaly tři měsíce výslechů. Na jejich konci padl ortel. Spravedlnost si zase jednou zašilhala. Tři domnělí vůdcové vzpoury byli odsouzeni k smrti oběšením, nejmladšímu bylo šestnáct. Šest policistů dostalo důtku. Většina dětí byla propuštěna.
Popravy tenkrát probíhaly na náměstí Grêve před pařížskou radnicí. Onoho 3. srpna léta Páně 1750 bylo narvané k prasknutí. Ale atmosféra byla jiná než obvykle. Ve vzduchu neviselo ono dychtivě krvelačné očekávání, ale vzdor. Když vedli odsouzence na popraviště, žádosti o milost ozývající se ze všech stran naplnily vzduch tetelící se nad náměstím.
Ale žádná spása nepřišla.
Zdroje:
KAŠPAR, Zbyněk. Paříž, město lásky a nenávisti. Praha: Garamond, 2022. ISBN 978-80-7407-511-7.
Farge, Arlette. La vie fragile: violence, pouvoirs et solidarités à Paris au XVIIIe siecle, Paris: Hachette. ISBN 2010112423
