Článek
Jaká jsem, když nemám partnera?
Pro generaci mých rodičů to bylo znamení, že „není něco v pořádku“. Být v páru bylo společensky ceněné mnohem víc než být sama. A nedej bože nést znamení hanby jako rozvedená. Přitom se nehledělo na kvalitu soužití. Hlavně, že někdo byl.
Ve vsi mého táty se poprvé rozvedlo manželství v padesátých letech — a vyvolalo to silnou vlnu nenávisti, pomluv a zloby. V dnešní době se už na rozchod dvou lidí nedíváme s takovým odporem. Odchod od sebe už nevyvolává hon na „čarodějnici“. Naštěstí si každý může zvolit, zda ano či ne.
Jenže… má to malý háček.
Neseme si v sobě generační vzorce, a nemusí to být přímo lpění na manželství. Znění bývalo jasné: Co bylo spojeno, nikdy nesmí být rozděleno. Ženy byly na svých protějšcích ekonomicky závislé. Konec manželství tehdy znamenal pomalé umírání — hladovějící děti, žebrotu, život na okraji.
Z generací předků tedy máme zakódovaného jednoho velkého strašáka:
„Bez muže nepřežiju. A pokud ano, tak jen v bídě a opovržení.“
Války byly v životech našich prababiček a babiček tragédií. Muži umírali v zákopech a ženy zůstávaly na všechno samy — na hospodářství, na děti, na přežití. Z těchto zkušeností čerpá i dnešní generace vzorec:
Být ženou je těžké.
Partnerství = jistota.
A tak nás to podvědomě táhne do vztahu, ne kvůli lásce, ale kvůli přežití.
Měli bychom smeknout pomyslný klobouk před našimi předchůdkyněmi. Doba byla krutá a ony pro zachování dalších generací obětovaly sebe, své touhy i své sny. Byly to statečné ženy.
Ale také je potřeba vrátit jim to břemeno, které nesly celé věky a které si předávaly z matky na dceru.
Dnes můžete být singl, aniž byste slyšely odsouzení.
Můžete žít svoje životy podle sebe.
A stačí k tomu jediné: změnit nastavení duše.
Strach, že to nezvládnete — nájem, hypotéku, děti, život bez něj — je jen starý program. Je potřeba ho přeprogramovat.
Protože pokud hledáme muže jen proto, abychom nebyly samy nebo aby se o nás někdo postaral, přitáhneme si muže, kteří hledají totéž. A ti bývají obvykle „silnější“. Výsledkem pak bývá, že místo role „vydržované“ skončíme v roli živitelky.
Obavy, že nezvládnete život bez podpory druhého, se často vůbec nezakládají na realitě.
Vždyť jste už zvládly tolik!
Jen se neumíme pochválit.
Zastavit se.
Ohlédnout zpět a říct si:
„Tohle jsem dokázala.“
Drobná vítězství často přehlížíme, mávneme nad nimi rukou.
Ale stejně jako halíře dělají talíře, i malé úspěchy tvoří naši sebehodnotu.
